Když vyšplháte až do třetího patra na Pospíšilově budově a zahnete doprava, najdete zde skromný kabinet a v něm mimo jiné přebývá v pracovním nepořádku, typickém pro konec školního roku, pod štosy papírů a nánosy knih, profesor Ladislav Čejchan, dle jeho slov již přes dvacet let. Co si myslí o aktuálním dění vášnivý čtenář a cyklista? Jak vlastně učí?
Na co kladete důraz v ZSV a v Čj? Je vaše výuka v nějakých ohledech unikátní?
Hnedka těžké otázky, díky!! (smích). V češtině mi jde o to, abychom nedělali jenom věci, protože se je učíme, ale abychom sami četli, rozebírali, hledali významy atd. To znamená kombinace nějaké nauky, nějaké literární historie, spojená s tím, že sami čteme, sami hledáme významy a sami o nich diskutujeme. To mi přijde podstatné. Nevím, jestli jsou ty hodiny něčím unikátní, ale když chodí studenti z fakulty se dívat na mé hodiny, tak mají pocit, že v mých hodinách je to živé, že se tam hodně mluví, hodně se rozebírají texty, o to mi jde. Samozřejmě aby má výuka měla nějakou úroveň, kombinace naučného a analytického myšlení, o to mi jde nejvíc.
U ZSV je samozřejmě náročné, že to je spousta předmětů v jednom, je to zhruba šest předmětů, takže tam jsou velké rozdíly mezi psychologií a na druhé straně sociologií a filozofií. Filozofie by měla být vrcholem, což znamená, že by měla být abstraktnější a náročnější. Zejména pak u té sociologie, politologie a ekonomie se to snažím propojovat s praxí, abychom vnímali realitu, ve které žijeme a abychom byli schopní si uvědomit, že to, o čem ti sociologové nebo politologové mluví, tady kolem nás je. Snažím se, aby prostě studenti trošku jako poznali tu realitu, protože žijeme v nějakých bublinách. Větší studenti by chtěli volit už v 15/16 letech, ale mnoho z nich vůbec neví, kdo je předseda vlády, kdo je ministrem a tak dále. Tak já to spojím s tímhle, aby tušili, kde žijeme, v čem žijeme. A to nejenom v ZSV, ale i v češtině.
Často mám tendenci být s tím názorově slabším, méně početným, protože je důležité, abychom diskutovali a abychom si uvědomili, že svět není tak jednoduchý a černobílý, jak nám podávají média. To skvěle popisují filozofové, ale i poctivý člověk, kriticky uvažující intelektuál, si je vědom, že to je mýtus. Je to zbabělé zjednodušení světa. Je třeba, abychom přemýšleli o věcech, které se dějí – ekonomické problémy, sociální problémy, mezinárodně politické problémy… Abychom si uvědomili, že svět je složitější, než nám někdo tvrdí. A abychom se byli schopni podívat i na tu druhou stranu.
Jak dlouho myslíte, že by se váš žák měl učit na hodiny Čj nebo ZSV? Kolik procent informací si myslíte, že si Váš student bude pamatovat třeba rok po Vaší hodině?
Jde o to, o jaký typ látky se jedná. Jedná–li se o čistě naukovou věc, tak míra toho, kolik si zapamatujeme, závisí na tom, jak často se opakuje. To koneckonců v každém případě, ale ta míra je podstatně nižší, než když se jedná o dovednosti, kterých nabýváme, když se děláme, třeba rozbor básní.
Takže věci, které jsou spojeny s nějakou dovedností, přetrvávají v obrovské míře a věci, které jsou spojeny s naučením se faktů, přetrvávají podstatně menší dobu.
A u přípravy na hodinu je náročnější, zvlášť když jsou to větší písemky. Na běžnou hodinu to zas tolik není, to zkouším většinou jednou týdně, tam je třeba nějaký krátký rozbor, na který se mají žáci podívat. Záleží na tom, co je to za hodinu, co to je za předmět…
Jaká kniha Vám v současné době leží na nočním stolku?
V současné době jsem zavalen opravováním slohových prací, kompozic a čtenářských deníků, takže nemám moc času, ale co mám rozečtené, tak je monografie herce Oldřicha Nového. Autorka monografie se snaží přiblížit prvorepublikový film a obraz Oldřicha Nového. Představuje tam i film Hollywoodu a porovnává to s českou kinematografií dobovou.
Jaká kniha Vás nejvíce ovlivnila a proč?
Já bych obecně řekl dílo Célinovo.
Opět těžké říct, protože jinak to člověk vnímá dneska, jinak to viděl jako malé dítě. Jako žák prvního stupně jsem četl hodně, byly to zejména příběhy, ale spíš příběhy postav, dobrodružná literatura. Třeba knížky Julese Verna atd.
Mám–li ale říct knížku, která mě úplně nejvíce ovlivnila, spíše tedy pohled na lidi, tak to je román od Louise Ferdinanda Célina „Cesta do hlubin noci“ a považuju ten román za mimořádně významný. Je úžasné, že čeští překladatelé byli první, kteří to přeložili. Mezi překlady hrajeme my Češi úplný prim.
Knihy jakého českého autora či autorky máte nejraději a proč zrovna tyto?
Tak těch autorů je spousta, některé považuju buď za dokonalé, úžasné, tak to je zejména poezie devatenáctého až dvacátého století, počínaje teda Máchou a jeho Májem a vůbec celým jeho dílem a poté tedy poezie dvacátého století, ta silná meziválečná generace, dílo Františka Hrubína, celé té generace, dílo Konstantina Biebla, Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta a další, ale asi nejvíce mám rád Hrubína z téhle generace. Podobně významně jako Céline mě oslovil Jakub Deml, takže kdybych měl uvést dva životní autory, tak to je zatím Céline a Deml.
Deml, autor katolický, autor kontroverzní, protože porušoval mnohá pravidla, která se očekávala od tehdejšího katolického kněze, ale psal velmi křehkou, velmi jemnou poezii, velmi silné prózy, Zapomenuté světlo třeba, takže to bych zdůraznil. A jinak pak, ještě se vracím k té meziválečné generaci, autory, kteří to uměli s jazykem, Vladislav Vančura, toho bych ještě připomněl.
Věnujete se nějakému sportu?
Teď se věnuju zejména cyklistice, jako mladší jsem hrál tenis, rád jsem hrál fotbal a rád jsem hrál basketbal. Teď jak jsem starší, tak jak se vám poškozují klouby, tak to kolo je takové přívětivé na kolena, na kyčle, takže posledních 9, 10 let dělám cykloturistiku. Baví mě, když je terén takový pestrý, po silnici, po lese, po poli…
Kam byste doporučil se vydat ohledně cykloturistiky?
Já hodně jezdím na Hořicko, Miletínsko, tedy obecně Podkrkonoší. Vysočina je taky pěkná, tak asi to bych doporučil a z hlediska nějakých životních cyklistických výletů, kde se mi to nejvíc líbilo, tak asi cesta, když jsem jel z Hradce do Německa, když jsem jel Podkrkonoším, jel jsem pod Jizerskými horami, Lužickými horami, projížděl jsem Sasko, Lužici a věnoval jsem se lužickým památkám a historickým místům a pak zase přijedete domů odtamtud, takže to mi přišlo jako skvělý výlet.
Jakým způsobem relaxujete (kromě cyklistiky)?
Ideálně skutečně ten pohyb, hlavně pro hlavu. Ideálně ten češtinář, pokud svou práci dělá poctivě, tak pořád opravuje, takže je to ta cyklistika nebo plavání nebo turistika, být na čerstvém vzduchu. Takže i když třeba přijdu z práce, tak se většinou snažím aspoň třeba hodinu projít, aby hlava byla na čerstvém vzduchu. Potom když jsou prázdniny, tak se snažím kombinovat pohyb a literaturu, mám rád film, ale nevím, jestli to je relaxace, pro mě to je něco jako literatura. Klíčové je pro mě poznání světa a estetické hodnoty, nikoli, že bych tam šel relaxovat k tomu uměleckému dílu.
Jakým způsobem kombinujete pohyb a literaturu?
Dělám tak 25 let výlety po stopách českých literátů, to znamená, můžete někam jet vlakem a projít krásná místa, českou přírodu a zároveň nalézt stopy, ohlasy českých literátů, českých tvůrců. A to samé se dá dělat i na kole, takže můžete popojet vlakem a pak to tam projet na kole nebo můžete jet přímo odtud, ale tady to mám všechno poznané. Teďka v sobotu jsme se potkali ve vlaku a to jsme zrovna vzali kola a jeli jsme do Nymburka za Bohumilem Hrabalem, kde byla pěkná výstava Jiřího Menzela.
Co patřilo mezi Vaše zájmy, když jste byl v našem věku?
Hlavně sport, aktivně i pasivně. Tak jsem od malička fanoušek Slavie, takže v první řadě fotbal, měl jsem rád fotbal ve vašem věku a rád jsem hrál tenis a rád jsem četl, tak to byly ve vašem věku asi hlavní zájmy, takže fotbal pasivně, aktivně tenis.
Máte rád Gybon? Proč? Myslíte si, že je naše škola v nějakém ohledu jedinečná?
Tak mám rád Gybon, už tady pracuju přes dvacet let, to znamená, že už to je taková srdeční záležitost, člověk se cítí trošku spoluzodpovědný za to, jak se ta škola vyvíjí. Jestli je výjimečná, nevím, mám pocit, že někdy si trošičku o sobě moc myslíme, děláme ze sebe elitní gymnázium a máme velké možnosti, velký potenciál, ale nejsem si jistý, jestli ho maximálně využíváme. Takže já mám gymnázium rád, chodí sem velmi talentované děti, v některých třídách je radost pracovat a s mnohými dětmi je skvělé pracovat. Na druhou stranu někdy si myslím, že ještě nám to trošku zdvihá nosánek, že ze sebe děláme elitní gymnázium, přestáváme pak pracovat, takže asi takový je můj vztah.
Vy také pomáháte v tom, abychom využívali ten potenciál, protože Vy jste předseda Školské rady, orgánu, o jehož existenci ví mezi studentstvem jen hrstka vyvolených. Co ta školská rada dělá a co plánujete do budoucna?
Tak Školská rada je takový orgán, u nějž bych nepřeceňoval jeho význam, má schvalovat zprávu o školním roce, schvalovat finanční zprávu, takže ona má tak trochu kontrolovat vedení školy a to, jak ta škola hospodaří s penězi a to, co plánuje. Co hezky funguje na té školské radě je to, že pan ředitel bere školskou radu jako určitého partnera v dialogu, takže když se objeví nějaký podnět od studentů, od učitelů nebo od pana ředitele, tak se tam dá o tom diskutovat. Sejdeme se ale zhruba třikrát ročně, podiskutujeme, schválíme, co je potřeba ze zákona schválit, ale to hlavní z hlediska vedení školy by mělo být na panu řediteli, takže bych úplně nepřeceňoval význam školské rady.
Ke školské radě se pojí i ta studentská, má pedagogický sbor na tuto studentskou instituci nějaký vliv a myslíte si, že je dobré tuto instituci mít?
Nevím, jestli má nějaký vliv, protože studentská rada jedná izolovaně ke vztahu k pedagogům, pokud vím, tak se tam objevuje na studentské radě pouze ředitel školy nebo zástupkyně a nám dlouho chyběly nějaké zprávy ze studentské rady, co se tam probírá.
Teď už se ty zprávy objevují na nástěnkách školy, tam se dočteme, o čem se tam mluví, ale že bychom měli my nějaký vliv na studentskou radu, to asi ne. Maximálně sekundárně, když se tam probírá něco, že se studentům něco nelíbí ve výuce, tak proto je určitě dobré, že studentská rada existuje.
Otázka je, co by mělo být námětem, jestli by to měla být kritika jednotlivých pedagogů, jestli by se tyto věci neměly řešit v případě, že pedagog rozhoduje špatně nebo překračuje své pravomoci, tak jestli by to třída neměla řešit spíš s vedením školy.
Je otázka, jak to tam probíhá. Já tam nikdy nebyl, takže je otázka, co by mělo být tím tématem studentské rady. Mně přijde skvělé, když studenti zorganizují festival, když nabídnou sami svou pomoc nebo sami své síly k nějaké akci, tak to mně přijde skvělé, ale jak říkám, nikdy jsem tam nebyl.
Vášně budila také vlajka Tibetu, kterou jste tento rok pověsili a našli se tací, kterým to bylo „proti srsti“. Co Vás k tomu vedlo a budete v tom pokračovat i v příštích letech?
Vlajku Tibetu vyvěšujeme řádově patnáct let, tedy už dlouho, každoročně. Vždycky se snažím, aby to vyvěšovala se mnou jedna třída, abych to zase nedělal já, ale aby do toho byli ti studenti vtažení. Kdysi to byl takový trošku happening, moje někdejší třída tam připravovala i pěvecké vystoupení, takže se mi líbí, když to probíhá živě.
A proč to dělám? Tak už jako student jsem neměl rád, když velké země, velmoci, okupují, berou právo na svobodný život menším zemím. Jako vysokoškoláka mě velmi zaujal příběh Východního Timoru a tehdy jsem se snažil i nějak protestovat proti okupaci Indonésií, zdála se nám to jako beznadějná situace. Tehdy měl Východní Timor 600 tisíc obyvatel, 200 tisíc z toho padlo za svou svobodu a spoustu let už je Východní Timor samostatnou zemí, takže někdy se ten zázrak povede.
Podporu Tibetu vnímám jako podporu kultury, svébytné staré kultury, podporu národa, podporu vůči totalitním praktikám Číny, ale na druhou stranu, ať ty zločiny páchá jakákoliv velmoc, jakýkoliv silnější aktér v mezinárodním vztahu, ať tím aktérem, který porušuje mezinárodní právo, páchá zločiny ve svých válkách, jsou Spojené státy nebo ať je to Rusko nebo Čína nebo v minulosti třeba Indonésie, tak chci podpořit slabšího. A slyšel jsem o té letošní kontroverzi, tak zase, nebyl jsem u toho, takže nevím přesně. Četl jsem na nástěnce studentské rady, že se k tomu nějak vyjadřovala. Tak tu máme dva stožáry, takže se jednalo o to, kterou vlajku sundat, abychom mohli pověsit tibetskou. Loni se sundávala česká, nechávala se ukrajinská. Pokud má ukrajinská viset trvale, tak těžko hledat nějaké dobré řešení. Nevím, pokud tam nebylo vysloveně necitlivé vyjádření od toho pedagoga, tak mi to přijde jako bouře ve sklenici vody. Nemyslím si, že se jedná o něco závažného. Určitě chceme do budoucna tuto akci dále pořádat.
V poslední době se hodně řeší jednotné přijímací zkoušky. Líbí se Vám jejich současná podoba? Jaká jsou podle Vás největší úskalí přijímacích zkoušek?
Mně na tom systému vadí to, že děti se učí vyplňovat testy, že když se chtějí dostat na slušnou školu, tak si zaplatí doučování a v lepším případě s námi ten školitel probere ten předmět, probere ty typy úloh a tu základní látku a pak děláme testy, v horším případě se trénují jenom ty testy, takže si je koupíme a stahujeme je. Musím říct, že porovnám-li připravenost žáků před dvaceti lety a dneska, tak ta příprava se horší na tu látku jako takovou, takže zřejmě se dostane na danou střední školu někdo, komu to pálí, kdo umí dobře vyplnit ty testy, ale třeba mnozí z těch žáků nejsou třeba zvyklí se učit nebo nejsou dostatečně připraveni ze základních škol, takže mně trochu vadí důraz na tenhle aspekt v přípravě.
Dřív, když jsme si dělali přijímací zkoušky sami jako školy, tak třeba v češtině tam byla skladba, tvarosloví, pravopis, plus nějaká práce s textem, ale žák prokázal opravdu znalost mateřského jazyka a pochopení textu zároveň. Teďka myslím, že se to přesunulo moc na hledání informací v textu a vedlo to k tomu, že příprava žáka na studium na střední škole není taková.
Je otázka, jestli narážíte na letošní rok, hlavně kdy ve větších městech, ve velké míře v Praze, máme obrovský přebytek uchazečů, tak asi můžeme říct, že zaspala vláda, respektive že stát zaspal, že měl dopředu v rozumné míře navýšit už pro letošní rok počet míst na středních školách, ale ne tím stylem, jak se to teďka bude asi dělat, že bude 34 lidí na třídu, ale že se měly otevřít další třídy navíc, což v současné ekonomické situaci se jim do toho asi moc nechce. Tam stát zaspal, na druhou stranu léta uchazečů bylo málo a na střední školu se dostal skoro každý na maturitní obor a řada studentů prostě nestudovala, to vedlo k poklesu úrovně středních škol. Asi by stát měl průběžněji reagovat na tohle, když uchazečů bylo historicky méně před deseti lety, tak počet míst na maturitních oborech mohl klidně klesnout, naopak letos měl být navýšen, protože zejména tedy v Praze je ten převis obrovský.
Teď bych si dovolil takovou obšírnější otázku. Jaké myslíte, že jsou největší problémy českého školství? Doufáte v nějakou konkrétní změnu?
No, zase je to těžké, kluci, těch problémů je víc. Úroveň pedagogických fakult dneska. Na pedagogické fakulty jdou často horší studenti, kteří se nedostanou na lepší školy, přitom pedagogické fakulty by měly být základem pro přípravu učitelů, ale když se zeptáte dnešních učitelů na pedagogických fakultách, a srovnají-li dobu před třiceti, dvaceti lety s dneškem, tak kvalita přijímaných žáků je obrovsky nižší. Vůbec kvalita učitelů na vysokých školách vede k tomu, že mnozí učitelé jsou demoralizovaní, že nedělají tu práci úplně naplno. Pedagogické fakulty by podle mě měly být těmi základními.
No a na těch školách těžko říct. Určitě si učitelé mé generace stěžují na to, že úroveň dlouhodobě upadá a úplný výmysl to určitě není. Tak v něčem je současná mladá generace lepší, leccos dokáže dělat rychleji, lépe, umí využívat moderní technologie. Z hlediska přípravy a práce s textem, kritického myšlení, to jsou věci, o kterých se pořád mluví, ale kolik studentů je skutečně ochotno a schopno kriticky uvažovat, kriticky přemýšlet, kriticky hodnotit svět okolo sebe? Většinou má, když se podíváte třeba na studentské volby, tendenci se chovat jako stádo a u dospělých je to taky tak, ale od mladé generace bych čekal takovou kritičtější opozici vůči politice, převažujícím kulturním vzorcům a mám pocit, že tohle se mladým úplně nedaří.
K tomu školství, někteří kantoři se bojí po žácích něco chtít, protože chtějí být populární a potom to vede k tomu, že u běžných naukových předmětů mají průměr 1.00 a výkonnost žáků tomu vůbec neodpovídá, takže to nastavení vztahů učitel – žák. Jestli je tady učitel od toho, aby byl oblíbený za každou cenu, jestli se inspirovat žák nedá i tím, že se po nich něco chce. Tam je takové nebezpečné úskalí našeho školství, abychom neskončili u toho, že jsme všichni spokojení, ale nic se nenaučíme.
Jinak nás čekají nové výzvy, čeká nás téma umělé inteligence. Potřebujeme, aby děti psaly texty, aby samy texty upravovaly, přetvářely. A jakmile to za nás někdo píše, někdo vytváří, tak se nerozvíjí naše myšlení, protože pořád je klíčové, abychom ve školství vedli děti k přemýšlení. Abychom prostě nepapouškovali něco, co říká to stádo, abychom dokázali přemýšlet. A to dokážeme tím, že čteme sami a že přemýšlíme o napsaném textu, že jsme kritičtí a že vnímáme svět, jako to dokázali skvěle romantici. Věděli, že svět není černý nebo bílý, že člověk není jen dobrý nebo zlý, ale že to je všechno pohromadě a že právě naším úkolem je to rozlišovat a rozvíjet to dobré a nějak se potýkat s tím, že jsme dobří i špatní zároveň.
A co byste na závěr vzkázal dnešnímu studentstvu?
Užívejte si mládí, setkávejte se hodně osobně, buďte hodně venku a čtěte.
Ondřej Březina, Matěj Tabach
Gybonoviny 