Žiju od narození v bytě. Dům u rušné silnice a frekventované křižovatky. Pět pater a stísněný výtah. V letních dnech, s otevřeným oknem, probuzený s prvními autobusy, zastavujícími pod okny a zvuky rachotících motorů, které avizují, že se blíží pátá ranní. Do bytu je nutné vynést i veškeré nákupy, což ještě jde. Jako čtyřčlenná rodina se o tašky a krabice spravedlivě dělíme. Horší je to ve chvíli, když se vrátíme z nějakého pobytu. Ani vánoční stromeček pak není tak ověšený, jako mužská část naší rodiny. Jen když se dá zaparkovat poblíž vchodu. Taková možnost se v určitou denní dobu naskytne jen šťastnějším řidičům. Při pohledu z okna během dne je cítit čilý ruch a musím dodat, že i závan spalovacích motorů. Hemží se to tu jako v mraveništi.
Vyhovuje mi pohodlí, který mi poskytuje blízkost školy a život našeho krajského města. Je to výrazně praktické. Jdu-li cokoliv shánět, můžu si odpoledne po škole objet několik obchodních center, cestou se stavit v knihovně a večer před spaním jít do městských lázní. Jiný stav je o prázdninách. V tu chvíli mi výhody bydlení ve městě vůbec nepřipadají přitažlivé a těším se na tři týdny strávené v zapadlé vesničce na Českomoravské vysočině. Víska, kde již po příjezdu a výstupu z auta přiběhne sousedovic psík a jeho majitelka si s námi hned prohodí pár příjemných vět a nabízí přebytky úrody červeného rybízu. Mezitím jdou okolo tři lidé od dálkového autobusu, který je zavezl na kraj obce. Všichni se zdravíme, ač vůbec netuším, o koho jde.
Ráno se zjistí, že nemáme pečivo k snídani. Možná je otevřený zdejší mini obchůdek. Vydávám se k němu a dle pokynů rodičů zdravím každého, s kým se i přes plot očima setkám, protože takový je tu zvyk. Uvědomím si, jak legračně by působilo, kdybych šel po naší rušné ulici a kžadého, s kým se očima setkám, bych pozdravil. V obchodě se po prvotním vyzpovídání „čí jsi“ a pár vzpomínek na moji prababičku, která odtud pochází, dozvídám, že na rohlíky je již kolem 9. hodiny pozdě. Rohlíky jsou, ale jen tak do 8. hodiny, poté již jen pro předem objednané. Divím se, že obchod s takovým mizivým sortimentem sice může v této době ještě přežít, ale jsem rád, že alespoň jsem sehnal jogurty.
Cestu zpět si dokonale užívám. Ticho, ptačí zpěv a šumění listí mohutných letitých stromů, zvláště lip.
Zelená barva převládá, kam se ohlédnu. Nikoho jsem nepotkal, až na jednu babičku, která na kole vyjíždí menší kopec, bez jediného zadýchání a bez možnosti změnit převod. A to se ještě při tom stihne na mne usmívat. Ta by v městské posilovně pravděpodobně na rotopedu vytřela zrak nejednomu sportovci.
Odpoledne jdeme na pěší výlet. Kolem potoka za posledním stavením a pak na kopec a jdeme přes louky a les. Volná krajina, jen se rozběhnout. Sedáme si do trávy, jakmile si začneme vychutnávat výhled do okolí. Ve městě si takový komfort dovolit nemůžu, všichni víme, jak bych poté byl asi cítit a do čeho si pravděpodobně usedl.
Po návratu z výletu přichází pani sousedka, zdejší starousedlík. Ta, která nám při příjezdu nabízela rybíz. Zasekla se jí sekačka a nejde zprovoznit. Po pár minutách jí vracíme opět funkční a vzápětí jako poděkování, přispěchala ještě jednou s domácími vajíčky. Ty tu v obchodě neseženeme. Sotva se otočila v brance k odchodu, už se rozeznívá místní rozhlas a hlasí smutnou zprávu o úmrtí nějakého zdejšího obyvatele. I takové zprávy tu bývají obvyklé.
Napadla mě souvislost s rychlostí případného příjezdu sanitky, když ji člověk na vesnici bude potřebovat. Ve městě je to do pár minut, ale odsud je nejbližší nemocnice určitě ne blíž než 20 km.
Netuším, jak to chodí v jiných vesnicích, ale v téhle je to typické ukázkové, kdy si lidé vidí do talíře a mají k sobě nějak blíž. Životní tempo působí pomaleji a život je zde více náročný, ale v krásném prostředí. Lidé si snaží pomáhat.
Jsem rád, za tu změnu, zažít životní styl vesnice, ale rád se vracím pak do anonymního ruchu velkoměsta s pocitem mít vše při ruce. Jen kdybychom tu měli víc přírody, zelených ploch a stromů.
Gybonoviny 