Byla tma, právě odbíjelo na 9. hodinu večerní. Mladý tovaryš Sebastian kráčel tmavou ulicí až k nápisu hospoda “U Prokletého Kačera”. Hospoda byla místo, kde se scházeli zdejší lidé pro zábavu. Zabral za vstupní dveře a už byl v centru dění. U jednoho stolu se vedly rozhovory o životě, u jiného se spíše hádali, ale jeden stůl vzadu byl zahalen tajemstvím.
Sebastián prokličkoval mezi tancujícími lidmi, až dorazil k tomu stolu.
,,Omlouvám se, že jdu pozdě.”
,,Už bylo načase,” řekl muž s černým vysokým kloboukem.
,,Začneme,” prohlásil ten hlavní.
Všichni se najednou koukali kamkoliv jinam než do očí může s vysokým černým kloboukem. Nikdo se jim nemohl divit. Pohled muže s klouboukem, Luciána, nebyl zrovna příjemný. ,,Ty,” ukázal na tovaryše, ,,Začneme dnes s tebou. Rozdávej!” řekl a mrkl (ne)jistého muže, který stál za ním. On okamžitě poslechl a rozdával karty.
,,Pravidla již znáte, ale tebe neznám.” a oči mu sklouzly na muže, co seděl vedle Sebestiána. ,,Já jsem James,” odpověděl soused rozklepaným hlasem.
,,Fajn tak to řeknu znovu. Tato hra je nemilosrdná, zákeřná a dovede tě k bezmoci. Nese jméno: ,,ŽIVÝ BOJ”. Rozdají se karty. Na každé je jedna zrůda. Ty proti sobě bojují. Vítězná zrůda postoupí dál, prohraná se odebere na lavičku věčného studu,” dořekl Lucian a tázavě se podíval na jistého muže za ním. Ten přikývl.
Lucián zahájil hru. Na stůl vyložil první kartu s vlkodlakem. Sebastian pohlédl na své karty a tušil, jak boj dopadne. Nasadil hejkala. Boj započal. Vlkodlak se okamžitě po spojení karet vrhl na hejkala. Během chvíle bylo po něm. Lucian vítězně zamrkal a shrnul karty ze stolu.
Hned hlásil druhé kolo. Další to schytala bludička, pak elfové a nakonec rusalky. Potom Sebastianovi ruply nervy.
,,Tohle je strašný! Copak vám není těch bytostí líto?”
Ostatní u stolu na něj koukali a neodvažovali se nic říct. Lucian měl však vždycky jasnou odpověď ,,Tady se hraje hra, která se všem líbí a baví je. Ty to všem jen kazíš. Aspoň pro něco jsou ty zrůdy, jestli mi nevěříš, běž za nimi na lavičku studu,”
,, A kde to je?” zeptal se se zvídavostí v hlase.
,, Ale ale, co tohle pískle chce udělat?”
,, Ať si jde, aspoň se nevrátí,” Sebastian se zvedl a šel se zeptat hospodského. Sebastian doběhl k výčepnímu pultu a hned spustil na hospodského:
,, Kde je lavička věčného studu?”
,, Tak hele mladej, tady to není žádný infocentrum,”
,, Pane hospodský, prosím,”
,, No tak pojď. Pro jednou můžu udělat výjimku,”
Hospodský ho vedl chodbou k menším dveřím.
,, Půjdeš dolů po schodech a zahneš dvakrát vpravo a uvidíš ocelové dveře,” Sebastian pokýval hlavou, došel tam, nadechl se a zabral za ně. Když vešel, nemohl uvěřit svým očím. Uviděl několik desítek bytostí sedících na ošuntělých lavičkách. Většina vypadala, že tam sedí celou věčnost.
,, Co tu děláš?” Zeptala se rusalka.
,, Neměl bys hrát karty?” Zeptal se goblin.
,,Víte, já odešel, nedokázal jsem se dívat na boje.”
,, Takže jsi tu dobrovolně?” Otázala se Dryáda.
,, Ano, chci vám pomoct. Nechcete přinést třeba jídlo nebo tak?”
,, Tak povedeš naše vojsko,”
,, Zbláznili jste se? Víte vy vůbec, co to znamená vést boj?”
,, Chceme se sjednotit a povstat proti Luciánovi. Už to nejde trpět,”
,, Prosím,” řekl vodník a klekl si na kolena.
,, Mmm, dobře, tak kdy se to odehraje?”
,, Zítra!” odpověděli všichni jednohlasně. Sebastianovi spadla čelist.
,, Víte vy vůbec, jak dlouho tohle trvá vymyslet?!” Sebastian si sednul, aby to zpracoval. Pak Sebastian slíbil, že to připraví a vydal se zpět nahoru. Vyšel schody a podíval se ke stolu, kde sedává Lucian. ,, Heleme se, kdo žije,” zařval Lucian. Sebastian to ignoroval ale koukal do země. ,,Au!” zakřičela dívka, do které vrazil. ,,Můžete dávat pozor!”
Sebastian zvedl hlavu. Nemohl uvěřit svým očím. Před ním stála hnědovlasá dívka se zelenýma očima a červenými šaty. Pleť měla snědší a koukala na Sebastiána vlídným pohledem. ,, Promiňte,”
,,Já jsem Liliana,” Potřásli si rukou.
,,Mohu tě někam pozvat?”
,, Tak jo, ale pojďme někam jinam,“
Kroky je vedly do zdejší vinárny, která byla kousek od hospody. Tam si sedli a povídali si dlouho do noci. Sebastián ji doprovodil domů. Když dorazil domů i on sám, lehnul si na postel a hned usnul. Probudilo ho ťukání na dveře.
,,Panebože! To je určitě Liliana,” a utíkal ke dveřím. Nestála tam ona, ale vodník. Tys snad zapomněl, chtěli jsme jít dneska ráno na boj.”
,,Teď jsou 3 odpoledne. I tak vyhrajeme,“ oklepal se hned Sebastian.
,, Jdeme na to,” vykřikl a vydali se ulicemi směrem k Luciánovi a jeho bandě.
Když dorazili, zaklepali na bránu a hned začal boj. Z brány vyrazili vojáci, kteří začínali mít převahu. Sebastian začal mít strach, ale nevzdával se. Povzbuzoval bytosti. Najednou ho napadlo, že půjde najít Luciana. Musí ho porazit, aby padl ten hlavní. Po krátkém boji s ním ho porazil, a zarazil mu meč do srdce. Najednou za dveří vyběhla Liliana a začala povykovat:
,,Kdo zabil mého otce?!” Sebastian se nadechl a chtěl něco říct. Liliana ho ale přerušila: ,,Ne, nic neříkej. Zasloužil si to. Nyní už je Živý boj navždy mrtev“.
Gybonoviny 