17. 11. 1989 máme nejspíš každý spojen s událostmi, k nimž došlo v Praze na Národní třídě a pádem komunistického režimu. Jak ale ten den probíhal očima lidí, kteří nebyli v centru dění? Tři redaktoři našeho časopisu se zeptali třech učitelů fyziky z Gybonu, jak probíhal jejich 17. listopad.
Co jste dělal 17. listopadu 1989?
Jan Veselý: „Na ten den nikdy nezapomenu, protože jsem měl večer službu na hvězdárně zde v Hradci Králové. Do dneška to spousta lidí neví, ale 17. listopadu byla na obloze polární záře. Takže, já jsem trávil službu na hvězdárně tím, že jednak jsem tam měl skauty, což bylo zvláštní, protože už byli povoleni, skaut byl vlastně před tím zrušen. Měl jsem tam tedy skautský oddíl z Pardubic a vedoucí toho oddílu, můj kamarád, si se mnou domluvil, že tam budou přespávat. Byl jsem tam tedy s nimi já a do toho přišla polární záře. Výsledek byl, že já jsem skoro nic z polární záře neměl, protože jsem celou dobu seděl v kanceláři a odpovídal do telefonu na dotazy, že nepřistávají ufouni, ale že to je polární záře. Až na konci, někdy po jedenácté hodině telefony povolily, tak jsem se šel na terasu podívat a zahlédl jsem onu polární záři.
Otto Urban: „Tak přímo ten pátek, to si nepamatuju, co jsem dělal. Vím, že to byl pátek a že jsem byl tady v Hradci Králové.“ (smích)
Václav Šáda: „No, co bych dělal. Byl to normální den, jsem učil.“
Kdy jste se dozvěděl o událostech na Národní třídě?
Jan Veselý: „Protože jsem byl na hvězdárně celou noc, tak jsem se o událostech na Národní třídě dozvěděl bezprostředně od kolegy, který se odtamtud vrátil. On byl v Praze a vrátil se někdy hluboko v noci, to už mohlo klidně být i 18. po půlnoci a nejdřív začal tím, že mu policajti na Národní třídě rozbili žárovky, které si koupil. To jsem si říkal, že to snad mu asi není dobře, nebo co. (smích) On se pak ale rozpovídal a říkal, že tam prostě potlačovali demonstraci. Když jsme se tenkrát dívali na televizi, tak tam o tom nebylo ani slovo a já jsem se o tom dozvěděl z polské televize, kde to normálně dávali, a protože tady v Hradci šlo chytat polskou televizi a v té době se nešlo na nic jiného, než na polskou televizi dívat, tak já jsem se to dozvěděl z polské televize. Tady v Hradci se ale začalo něco dít až… až po neděli, v pondělí. Tady vlastně byl i v neděli klid a teprve v pondělí se tady začali studenti dohadovat, že půjdeme do stávky a že se přidáme k pražským studentům, a už to teda jelo. Ale na začátku dokonce vedení zdejší vysoké školy, která se tenkrát nejmenovala Univerzita Hradec Králové, ale Pedagogická fakulta (Vysoká škola pedagogická, pozn. redaktora), vydalo prohlášení, že místní studenti stojí pevně za KSČ, což nebyla vůbec pravda. Takže já jsem si ty následující dny užil i to, že jsem z podia hřímal plamenné nesmyly odpovídající mému věku 22 let, ale prostě tu revoluci jsem prožíval. Ale toho 17. samotného vlastně pro mě byla na obloze polární záře a co se dělo na Národní třídě jsem se dozvěděl až po půlnoci a byl jsem dokonce jeden z prvních.
Otto Urban: „Nějaké zprávy sem prosakovaly už v sobotu, ale definitivně jsem všechny události slyšel až v pondělí. Pamatuji si, že jsem tenkrát přišel ráno do práce, a tam už bylo takové pozdvižení z toho, co se dělo. Měl jsem takového dobrého šéfa a on mi povídá: ‚Hochu, jedem do Prahy!‘ No a po tom to samozřejmě vypuklo.(smích) Takže si pamatuji ještě pokračování. V té době jsem měl už tři děti a ti dva starší kluci hráli hokej, tak šli na trénink tady na ten zimní stadion. No a malou holku… té bylo kolik tenkrát? rok a dva měsíce… ne, rok a jeden měsíc, jsem vzal, šli jsme se spolu na náměstí, poletoval sníh, a tam pražští herci něco povídali u morového sloupu a kolem byli studenti. Tak jsme se k nim přidali. Závěr toho celého povídání byl, že jsme zpívali všichni československou hymnu. Takže tenkrát moje dcera si poprvé zazpívala československou na počest toho, že se něco začíná v Československu měnit.“ (smích)
Václav Šáda: „No prakticky okamžitě, televize fungovala.“
Na závěr bych chtěl moc poděkovat svým kolegům z redakce, Soně Kleinerové a Antonínu Prokůpkovi, za pomoc při vytvoření tohoto speciálního příspěvku a hlavně pánům učitelům, za spolupráci.
Jan Veselý
Otto Urban
Václav Šáda
Gybonoviny 