"Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět."
Touto jedinou vědou lze vyjádřit hlavní myšlenku britského filmu JEDEN
ŽIVOT, který věrně zachycuje velké činy na první pohled běžného člověka sira
Nicholase Wintona. Film měl v České republice slavnostní premiéru dne 1. února
2024 za účasti jak režiséra filmu Jamese Hawese a prezidenta republiky Petra
Pavla, tak i samotných lidí, které sir Winton zachránil před smrtí.
Na začátku se nám představuje Winton v roce 1988 (v podání Antonyho Hopkinse) jako starý muž, člověk pracující pro charitativní organizace, které organizují sbírky na pomoc potřebným. Je vidět, že skrývá tajemství, které ho očividně tíží. O pár minut později se ale v ději přeneseme do roku 1939, kdy Winton (tentokrát ho hraje Johnny Flynn) organizuje přesuny židovských dětí do bezpečí, aby je zachránil před jistou smrtí. Plánoval vypravit celkem devět vlakem, které by děti odvezly do Anglie, kde měly být předány do pěstounských rodin. Devátý vlak s největším počtem dětí (bylo jich 250) již bohužel neodjel, cestu překazilo vypuknutí druhé světové války. Nicolas Winton nakonec zachránil 669 dětí. O svém činu nikdy nemluvil a vyčítal si, že ten devátý vlak žádné dítě už neodvezl. To se ale změní v roce 1988, kdy jsou Wintonovy činy prozrazeny v pořadu britské televize BBC „That’s Life“. Bylo spočítáno, že z 15 000 dětí, které nastoupily do transportů, přežilo holokaust jen 200, Wintonovi se jich podařilo zachránit o 469 více. Jedním z nich byla i Věra Diamantová (Gissingová), která má ve filmu velmi důležitou roli. Byla první z kdysi zachráněných dětí, se kterým se Nicolas Winton po mnoha letech setkal.
I když film trvá skoro dvě hodiny, příběh vás snadno strhne a přestanete zcela vnímat „pohyby ručiček“ na svých hodinkách. Zcela bezchybně je zachyceno prostředí Prahy na konci 30. let. Pro našeho diváka může být zajímavé, že všechny české postavy ve filmu mluví skutečně česky a všichni Angličané zase anglicky. Za zcela nejpovedenější ale považuji závěr filmu, konkrétně sekvenci scén v pořadu „That’s Life“, při níž se může zdát, že filmaři použili původní reálné záběry. Nejdojemnější je podle mě scéna v BBC, když moderátorka zeptá, jestli je v sále přítomný někdo, „kdo za svůj život vděčí Nicholasi Wintonovi„? V té chvíli téměř všichni lidé v sále vstanou.
Film je velmi působivý a v dnešní době může povzbudit každého, kdo váhá pomáhat druhým. Může nás přimět uvědomit si, že i dnes jsou lidé nuceni utíkat před válkou, aby si zachránili život.
sir Winton a jeho herečtí představitelé
Gybonoviny 