Když se řekne holocaust, každému se vybaví Osvětim, plynové komory a Židé. K tomu, aby člověk pochopil, co cílené nacistické vyvražďování je, to ale nestačí. Fakta a letopočty z hodin dějepisu musíte doplnit o příběh jednotlivce, který toto peklo na zemi prožil. I proto studentům Gybonu přijela vyprávět Michaela Vidláková, která přežila pobyt v Terezíně.
Vystudovaná doktorka přírodních věd sama sebe považuje za netypickou přeživší holocaustu. „Jsem netypická právě proto, že jsem přežila. Že jsme měli takové drobné příhody, které nám zachránily život. Protože stačila maličkost a nepřežili jsme jako většina. Myslím si, že jsem měla opravdu nesmírné štěstí,” zdůvodňuje pamětnice.
Transport do Terezína dostala paní Vidláková jako dáreček k šestým narozeninám, jak sama říká. V bývalé pevnosti se dozorci každého ptali, co dělali před válkou. Zůstali tam jen ti, kteří se táboru budou v budoucnu hodit. Tatínek paní Vidlákové pracoval jako vedoucí pracovník v továrně na kožešiny, ale pro svůj židovský původ byl z práce vyhozen. Novou práci si našel v řezbářské dílně, kde se naučil pracovat se dřevem a malé Míše vyrobil dřevěného pejska. Hračku ukázal dozorcům v táboře, a tak unikl smrti.
Paní Vidláková se dokázala zachránit ještě mnohokrát. Jednou onemocněla tyfem, spalničkami a spálou a v táborových nemocnicích nebyly na tak závažné nemoci žádné léky. Díky popíjení odvaru z krup, do které byla přimíchána i kapka štěstí se paní Vidláková nakonec zotavila. „Kdyby štěstí měli všichni, tak nezemře šest milionů lidí. Já se celou dobu ptám: proč já?” dodává.
Přednáška pamětnice terezínského ghetta má studentům předat dvě věci: nutnost boje proti zlu a rovnost. Lidé podle ní nemají být lhostejní nebo být mlčící většinou, která si říká, že jí do toho nic není. „A ta druhá věc, kterou myslím, že je důležité si uvědomit, je, že právě lidi si mají být rovni. Že není důležité, odkud člověk pochází. Není podstatné, jakým rodičům se narodil. Důležité je, jaký je sám a jestli pomáhá nebo škodí,” doplňuje doktorka Vidláková.
Beseda trvala pět vyučovacích hodin, přičemž současnice holocaustu prezentovala skoro dvě hodiny čistého času. Ve svých osmdesáti osmi letech jí prý přednášky s lidmi, které její povídání zajímá, dodávají energii. „Dokonce mám takovou zvláštní zkušenost, že daleko lépe se mi předávají vlastní vzpomínky naživo. Daleko líp, než když třeba mluvím jenom doma do počítače po Zoomu nebo po Skypu. Povídám totéž, co povídám tady a jsem po jedné přednášce jak vyždímaný citron. Když někde jsem naživo, tak mám dvě nebo i tři přednášky v jednom dni. Jsem jako čiperka,” směje se skoro devadesátiletá seniorka.
Podle paní Vidlákové záleží na každém člověku, jestli se dokáže poučit z historie. „Jestli potom je opravdu ochoten zůstat tou lhostejnou většinou, anebo jestli se pustí do nějaké činnosti a něco udělá. Ono opravdu kolikrát stačí, kdyby všichni udělali něco malého. To potom má velký vliv,” uzavírá doktorka.
Gybonoviny 