Cesta ubíhala, já se snažil nemyslet na nic kolem sebe a snažil se už konečně dokončit článek, který jsem měl za několik hodin odevzdat ke korekci.
Jak jsem se do této situace vůbec dostal?
Jednoduše. Jakožto člověk který je schopný zapomenout i na vlastní narozeniny to pro mě není nic těžkého, obzvlášť když jsem strávil celý víkend mlácením do kytary u babičky v bytě, jelikož mě tu z neznámých důvodů popadá ta největší inspirace. Když jsem si v neděli navečer cestou na nádraží uvědomil, že by bylo ten článek, co mám dnes poslat ke korekci, přeci jenom záhodno napsat, zachoval jsem jako správný tvořitel domácích úkolů před přestávkou a známý fyzikální spáč chladnou hlavu a rozhodl se ho napsat během cesty vlakem. Cesta z Prahy do mého bydliště, maloměsta na periferii Královéhradeckého kraje trvá hodinu a půl, to by bylo, abych něco nestvořil. Navíc mi kolega z redakce napsal, ze jsem kreativní redaktor, což mi natolik zvýšilo sebevědomí, že jsem si ho omlátil o strop nádražní haly a musel jsem požádat náhodného kolemjdoucího, aby mi chvíli nadával a já mohl projít na nástupiště. O čem to vůbec budu psát? O tom jak píšu článek během cesty vlakem. Jsem to ale génius. Hned po nasednutí do vlaku se však ukázalo první úskalí mého výjimečně zdařilého nápadu. Rodina. Ano, cestování s rodinnými příslušníky může být problém. Právě ve vlaku totiž maminku obvykle napadají ta úplně nejdůležitější témata k probírání, jako je například, co se stalo s tím Vietnamcem, co měl svůj krámek na náměstí či jestli ten vlak projíždějící vedle nás náhodou nejede polem. Vyhnout se konverzaci pouhým sledováním mobilní obrazovky totiž nestačí, a tak jsem se musel uchýlit k jedné z mála možností jak roditelku přelstít. Předstírat spánek. Ano, tato možnost se již mnohokráte osvědčila a za oběť obvykle padl nepříliš prozíravý bratr, ovšem se zavřenýma očima se cokoliv píše velice obtížně, jelikož se poté nedá příliš přesně určit, co jsem to na obrazovku zamýšlel naťukat. Další možností je nasadit si sluchátka, jelikož z jejich přítomnosti každý pochopí, že nemá smysl na mě mluvit, protože ho neslyším. Toto řešení má ovšem také své létající živočichy. Těmi je již zmiňovaný mladší sourozenec, jehož hlava se po nasazení sluchátek obvykle začne zjevovat před displejem mého telefonu s průměrnou frekvencí asi deset sekund, jelikož překypuje zvědavostí, co tak zajímavého tam provozuji, že na to potřebuji sluchátka. Dle jeho představ nejspíše nakupuji těžké drogy nebo řídím náboženskou sektu. Tentokrát se ho však podařilo odehnat, jelikož ťukání nudného bílo černého textu do poznámek není úplně zajímavá podívaná.
Vlak zatím projel stanicí Nymburk a mně mezitím zbývalo asi tak půl hodiny. „O co, že to nedoděláš do konce jízdy, srabe?” hecoval jsem sám sebe. Co mi vždycky pomůže zrychlit svou činnost? Hudba. Ano, při poslechu Death Metalu dokáži svůj pokoj vyluxovat během ani ne půl minuty a ještě při tom zvládnu dokonale omlátit nábytek, takže dostane pravý vintage nádech a v budoucnu bude mít větší cenu. Mongolský Punk se ukázal jako skvělá volba z toho důvodu, že jsem zpěvákovi nerozuměl ani slovo a nehrozilo tak, že se budu soustředěním na zpěv příliš rozptylovat.
Cíl mojí vlakové cesty se blížil a já, poháněn písněmi s průměrným tempem 200 bpm, agresivně ťukal prsty do obrazovky rychlostí kočky pojídající tuňáka. „Takhle strašnou kravinu jsem nenapsal už léta, ale já to dopíšu,” znělo mi v hlavě, kde se to obvykle hemží spíše myšlenkami na nova trsátka a myšlenkami typu, jak by nosil kentaur kalhoty. „Boha jeho, to bude nečitelný,” řekl jsem s imbecilním úsměvem na tváři skoro polohlasem. Byl jsem tak pohlcen svou rolí šíleného pisatele, že na otázku maminky: „Co bude nečitelný?” kterou několikrát zopakovala, takže jsem neměl šanci ji přeslechnout, jsem odpověděl: „Moje závěť.”
Stanice Poděbrady. Plán zatím vycházel skvěle. Jen do té doby něž si naproti přes uličku přisedla starší paní. Nemám absolutně nic proti kočkám. Vlastně je mám docela rád a doma čtyři živíme. Jenže je nenutíme cestovat vlakem. Takovému zvířeti, které strčíte do dopravního prostředku, kterému nevěřím ani já sám a bezpečněji se cítím i při jízdě třicet let starým autem s mým kamarádem vlastnícím řidičský průkaz dva dny, se nemůžeme divit, že svou přepravku z nervozity použije jako toaletu. To dokonale zničilo možnost nadechnout se v celém vagonu. Jelikož jsme ovšem slušní lidé, setrvali jsme na svých místech. To samé se nedalo říci o starším pánovi, který o berlích s nadávkami na rtech okamžitě odcestoval k východu z vozu. Zvažoval jsem využití sluchátek jako ucpávky nosu ovšem dle bratrova výrazu to vypadalo, že maminka zrovna našla opravdu záživné téma ke konverzaci, a tak jsem využil všechnu svou duševní silu, začal se modlit ke Kurtu Cobainovi a psal dál.
Tak se stalo, že jsem v cílové stanici mohl vystoupit s vědomím, že jsem to dokázal. Vzniklo tak ojedinělé dílo doprovázené zvukem zkreslených kytar, houpáním vlaku a bojovým plynem. Gratuluji, právě jste ho s úspěchem dočetli. Doufám, že se vám líbilo a pokud ne, tak vás celkem chápu.
 | Odpovědět Přeposlat |
Gybonoviny 