Každý má své limity. Můžou být například fyzické nebo psychické. Často o nich ani sami nevíme a objevíme je až v nějaké náročné situaci.
Co vlastně limity jsou?
Jsou to vlastně takové pomyslné hranice určující, co zvládneme a co je nad naše síly. Když se k takovéto hranici blížíme, začne v nás blikat jakési varovné světlo, které nás informuje, že dál to bude bolet. Tyto hranice si určujeme sami a je jen na nás, jestli je překonáme nebo budeme respektovat.
Je dobré nějaké limity mít?
V dnešní době, kde všechno musí být co nejrychleji a nejlépe, jsou často limity brány jako naše slabina. Očekává se, že stále musíme překonávat sám sebe. Může to být ve sportu, ve škole nebo i doma a přiznání „Je toho na mě moc, nezvládnu to.“ je bráno jako selhání. Přitom to selhání být nemusí. Můžeme si tím uvědomit, kde se naše hranice nacházejí a příště se lépe připravit. Je tedy rozhodně dobré je mít.
Posouvání vlastních hranic
Snad každý ale chce vlastní hranice posouvat. Někdy ale nevíme jak. Můžeme začít malými krůčky: třeba při večerním běhu uběhnout o 100 metrů dál nebo říct svůj názor, i když se budeme bát, že je to nesmysl. To, čeho jsme se včera báli, můžeme za týden zvládat s naprostým klidem. A za měsíc si ani nevzpomeneme, že jsme se toho báli. Musíme ale vnímat rozdíl mezi zdravým a nezdravým překračováním hranic. Špatné to může být ve chvíli, kdy nám jde o zdraví nebo dokonce i o život.
Limity druhých
Stejně jako máme své limity my, mají je i druzí. A měli bychom se naučit je respektovat. Respektovat to, že třeba potřebují více času, že májí jiné emoce než my nebo jiné priority.
Závěr
Naše limity nejsou slabost, ale naše součást a musíme se je naučit respektovat, ale i někdy překonat. Hlavní je ale uvědomit si, zda své limity známe.
