Radek Špicar je absolventem Univerzity Karlovy a University of Cambridge. Pracoval jako náměstek místopředsedy vlády pro ekonomiku nebo jako ředitel pro vnější vztahy ŠKODA AUTO. V současnosti působí jako viceprezident pro hospodářskou politiku a export v Svazu průmyslu a dopravy ČR.
Co obnáší přihlašovací řízení na Cambridge?
Je to poměrně složité, hodně dlouhé a v konečných fázích i drahé. Když jsem si na to potom stěžoval, když už jsem byl přijatý, jak to bylo strašně náročné, tak mi říkali, že to je tak schválně, aby odfiltrovali ty, kteří o studium nemají tak silný zájem a nejsou ochotni tolik pro něj obětovat. I náročností přijímacího procesu se snaží zjistit, komu na studiu opravdu záleží a kdo bude ochotný přijímací řízení projít, než student, kterého jen napadlo, že by bylo fajn mít diplom z Cambridge. Musíte začít hodně brzo, skoro bych řekl, že až několik let dopředu, protože se zaprvé musíte dostat na univerzitu na obor, který chcete studovat, za druhé se musíte dostat na kolej a za třetí musíte dostat peníze na studium. Speciálně třeba u těch stipendií na studium se žádá rok dopředu, někdy ještě déle, a často se stává studentům nejen českým, že je pro ně hlavní dostat se na univerzitu a zapomenou na to, že je potřeba žádat také o peníze a stane se, že jsou přijatí. Oni vás vezmou na základě vašich dobrých známek v minulosti, ale nemají o vás takový zájem, aby vám dali stipendium. Vy pak na poslední chvíli někde sháníte peníze, což není úplně šťastné. Takže důležité je začít paralelně s tou žádostí se i zabývat, kdo vám to zaplatí, a žádat o stipendia, což je také dost náročné a dlouhodobé.
Mělo by podle vás smysl pro to dělat něco už na střední škole?
Podle toho, kdy chcete odejít. To, kdy chcete odejít do zahraničí, je dost důležité rozhodnutí a každé načasování má své pro a proti. Já znám studenty, kteří odešli rovnou po střední škole a nevystudovali tady vysokou školu. V takovém případě je samozřejmě důležité se na to připravovat už na střední škole, ale tato varianta má jednu velkou nevýhodu, a to, že přijdete o sociální kapitál, který byste jinak získal na české vysoké škole, protože spolužáci na vysoké škole jsou docela důležití lidé ve vašem životě a do budoucna. Vytvořit si sociální kapitál z nich je docela důležité pro kariéru budoucí, takže když se mě třeba studenti ptají, kdy by měli odjet do zahraničí na univerzitu, tak já říkám, já považuju za mnohem lepší začít studovat na české vysoké škole, udělat si tady třeba bakaláře, opravdu si rozmyslet, co bych chtěl v zahraničí studovat, a potom na magistra odjet na nějakou opravdu dobrou školu, protože vy zkombinujete dvě věci. Získáte si tady určitý sociální kapitál daný těmi spolužáky, kteří s vámi půjdou životem a na které se budete moct spolehnout v budoucnu a se kterými budete moct něco dělat. Česká společnost je bohužel taková hodně nepotistická. To znamená, že toho, koho znáte, docela dost ovlivňuje to, co jste schopen dělat nebo ne. A potom můžete na cizí univerzitu, kdežto když odjedete na tu cizí univerzitu po střední škole hned, tak tohle nemáte. A navíc, když tady zůstanete na té vysoké škole, tak máte ještě čas se na to studium připravit a opravdu si, když tady třeba 3 roky studujete bakaláře, můžete dobře rozmyslet a vyzkoušet, co vás na tom vysokoškolském studiu baví nejvíce a co opravdu byste chtěl studovat tak, že tomu budete obětovat všechno to, co tomu budete muset obětovat, když pojedete do zahraničí, což je dobré vědět. Jsem úspěšný vysokoškolák, studium na vysoké škole mi nedělá problémy, tři roky jsem něco vystudoval a už teď přesně vím, v čem chci být nejlepší a pro co si vybírat tu špičkovou univerzitu. Takže jsou obě dvě možnosti a každá má své pro a proti.
Proč jste se vlastně přihlásil na Cambridge?
Moje situace byla velmi specifická. Já jsem byl doma na Karlově univerzitě velmi spokojený, ale odjeli mi dříve nebo později skoro všichni kamarádi, když jsme studovali bakaláře, do zahraničí. Měl jsem dva veliké kamarády, Jakuba Szántó, což je teď zahraničně-politický zpravodaj České televize, a Alexandra Brauna, který se živí děláním politických kampaní po celém světě. A jeden odjel na Středoevropskou univerzitu, druhý odjel na New York University a já jsem zůstal sám v Praze a říkal jsem si, sakra, co oni na tom vidí. Psali mi, jak je to fantastické, že bych také měl někam vyjet, a tak mi to začalo vrtat v hlavě a říkal jsem si, dobře, tak to teda zkusím, když jim se tak líbí, co na tom vidí. Požádal jsem si o výměnný pobyt mezi American University ve Washingotnu a filosofickou fakultou Karlovy univerzity, kde jsem studoval. Jel jsem do Washingtonu, studoval jsem tam pár měsíců a strašně se mi to líbilo. Pochopil jsem, že jsem byl strašně hloupý, když jsem byl takhle líný a nechtěl jsem nikam odjet, protože opravu to byla transformační zkušenost jak akademická, tak osobností. Vrátil jsem se zpátky, dodělal jsem si bakaláře a rozhodl jsem se, že někam pojedu, protože tohle nebyl degree program, tohle byla jenom výměna, tohle nebyl program zakončený diplomem, tak jsem si řekl, že chci na nějaký plnohodnotný program s přijímačkami, studium zakončené diplomem. A proč jsem se rozhodl pro Cambridge, bylo to, že jsem hledal po celém světě univerzity, kde by mi nejvíce pomohli s mou diplomovou prací. To je velmi důležité, protože když procházíte přijímacím řízením a dostanete se až k pohovorům, chtějí vědět, že vy přesně víte, proč se hlásíte na tu konkrétní univerzitu a na obor. Jinými slovy, kdybyste u toho pohovoru řekl, že chcete na Cambridge jenom kvůli tomu, že chcete diplom z Cambridge, tak vás nevezmou. Vy tam musíte jít a říct, já chci na Cambridge, na tenhle departement, pracovat s tímhle tutorem, protože zpracovávám diplomovou práci, se kterou mi on může pomoct nejlépe na světě, protože to je odborník na to téma. A potřebuju tuhle univerzitu, protože mi zaplatí výzkum, a protože zrovna ten rok tam učí lidi, které já potřebuju, abych dobře zpracoval to téma. A to je klíčové. V mém případě to bylo tak, že můj tutor na Cambridge byl opravdu odborník na to téma, které jsem tam zpracoval. A to byl hlavní důvod, proč jsem tam vlastně šel.
Je podle vás lepší Cambridge, nebo Oxford?
To je hrozné klišé, říkat, co je nejlepší univerzita na světě, a to z jednoho prostého důvodu. Vždy záleží na tom, co tam chcete studovat, a kvalita vzdělání, co tam můžete získat, se liší rok od roku. A vůbec neplatí, že to nejlepší, co ten rok můžete studovat, je na Harvardu, protože Harvard je nejlepší univerzita na světě, to tak vůbec není. Vy můžete jít na Harvard a zrovna ten rok tam nebudou dobří profesoři, nebude tam tutor, který by vám pomohl s vaší diplomkou, a přestože budete mít titul z Harvardu, což je fajn, tak jste nedostal to nejlepší vzdělání, které jste mohl. Je možné, že na to téma, které chcete zpracovat, to, co chcete studovat, nebude na Ivy League univerzita (osm nejelitnějších univerzit Ameriky. pozn.red.) nebude na Harvardu, ale bude někde jinde, kde bude ten člověk, který se tomu tématu globálně věnuje na nejvyšší úrovni. Takže chodit na university jenom kvůli tomu, že něco je Cambridge, Oxford, Harvard, je nesmysl. Je vždycky potřeba zjistit, kdo je špička v oboru, který chcete studovat, kdo vám může nejvíc pomoct s tím výzkumem, kvůli kterému tam jedete, a podle toho se rozhodnout. Trochu se vykašlat, jestli je to Oxford nebo Cambridge. Je možné, že nějaká méně prestižní britská univerzita pro vás v ten rok bude mnohem lepší, protože tam budou učitelé, kteří o tom tématu píšou knihy, jsou absolutní špičkou v tom oboru globálně, anebo tam bude tutor, který vám s tím výzkumem pomůže mnohem lépe, než by vám někdo pomohl na Oxfordu a Cambridge, protože tam v tu chvíli takhle zaměřený člověk nebude, takže to je vždycky potřeba posuzovat rok od roku, téma od tématu.
Má Cambridge nějaké nevýhody oproti českým univerzitám?
My jsme to tam nesnášeli se spolužáky, když jsme tam byli. Říkali jsme tomu intelektuální koncentrační tábor, protože tam v podstatě nemáte co dělat, speciálně Cambridge. Oxford je jiný, tam máte aspoň město kolem sebe, tam můžete někam zajít mimo univerzitu, ale Cambridge je v podstatě téměř jenom univerzita, je to daleko od Londýna, je tam hnusné počasí, takže vám nezbývá než stále jen studovat. Nesmíte pracovat. Máte omezené hodiny, během kterých můžete pracovat na univerzitě, a nesmíte opustit Cambridge, protože oni chtějí, abyste využil studijní pobyt stoprocentně pro studium, takže máte omezený počet dní, během kterých můžete Cambridge opustit, takže to je hodně náročné. Takže to je opravdu totálně zaměřené na studium, na akademický život, což není úplně příjemné, takže já jsem si až zpětně uvědomil, jak moc mi to dalo. Ale když jsme byli tam, tak jsme to tam nenáviděli, kritizovali jsme ten systém a utíkali jsme tajně do Londýna. To jsme trošku rebelovali. To v Praze studovat je krásný. Jste v nádherném městě, kultura, bary, společenský život. Můžete dobře kombinovat akademický život s osobním. To si myslím, že je docela velká výhoda, i když to potom nezvládnete, nemáte dostatečnou disciplínu, tak se to samozřejmě obrátí proti vám a je to na úkor studia.
Jak moc vám poté v budoucnosti pomohl titul z Cambridge?
To je důležité téma, protože mě se začali objevovat v pigeonhole, což je vaše přihrádka, do které univerzity a koleje posílají zprávy a přichází vám tam dopisy a podobně už tři měsíc po příjezdu nabídky na práci, nabídky na práci třeba od PricewaterhouseCoopers, psali: „Pane Špicare, jestli chcete pracovat pod PricewaterhouseCoopers, přijďte se tady nahlásit někde v Londýně a my vás vezmeme.“ A já si říkám, proboha, vždyť já ani nestuduju, co potřebují, to je divný. A ptal jsem se tutora a on říká, že tohle jsou firmy, které vědí, že to, že se někdo dostane na Cambridge, udrží se tam a s vysokou mírou pravděpodobnosti to dostuduje, tak jim úplně stačí. Bez ohledu na to, co tam studuje. Takže oni nabírají studenty literatury, poezie, je jim to úplně jedno, co tam studují. Důležité je, že jsou schopní se tam dostat, tu disciplínu předvést během studia, projít tím strašným stresem a tlakem, který na ně vyvinou při závěrečných zkouškách, protože vědí, že to úplně stačí. A že pro to, co budou potřebovat, aby dělali ty lidi, tak tam si je dostanou sami, na to si je připraví sami. Takže tohle jsem pochopil velmi záhy. Když jsem si pak stěžoval na to, jak je to tam drsný, tak oni mi říkají, drsný to tady je proto, že my vás připravujeme ne na akademickou kariéru, to je další rozdíl mezi českými vysokými školami a zahraničními. České vysoké školy vás do značné míry připravují dobře na akademickou kariéru, ale tolik je nezajímá příprava na praktický život. Anglosaské univerzity se snaží, abyste opravdu byli připraveni na praktický život, než na tu akademickou kariéru. Takže mi říkali, když jsem si stěžoval, že to je náročné a drahé: nestěžuj si, protože když to tady absolvuješ, doopravdy ty závěrečné zkoušky zvládneš, tak tvůj plat statisticky bude o 20% vyšší, než je průměr, protože náš trh práce, zaměstnavatelé dokážou ohodnotit kvalitu tvého vzdělání. Je tam, ale jedno velké ale. Tohle ohodnotí trh schopný to ohodnotit. To znamená Británie, Spojené státy a tak dále. Když se vrátíte sem, tak tady nejenom, že nikdo vám nedá kvůli tomu o 20% navrch, naopak v některých prostředích s tím budete mít problém, protože vás třeba budou považovat za moc velkou konkurenci, a budou se vás bát. Spousta mých kamarádů třeba chtěla nastoupit na některá ministerstva a šéfové je tam nevzali, protože měli pocit, že za pár let by je se svým diplomem z Cambridge ohrožovali a drápali by se po jejich místě a tak dále. Takže vystudovat Harvard Law School, což je super těžké a super drahé, ale nedělat právo v Americe, ekonomicky moc nedává smysl. Protože trh vás ohodnotí v Americe. Ale když se vrátíte sem, tak žádnou velkou prémii za to nedostanete.
Proč jste se teda vrátil do Česka?
Můj plán bylo být celoživotní student. Mě to hrozně bavilo. Akademie, která se musela věnovat výzkumu. Přišlo mi to hodně smysluplné. Já jsem byl vyznamenaný za svou diplomku, což – jak mi psal tutor – se povede 5% absolventům. A já jsem se rozhodl, že z ní udělám disertační práci (závěrečná práce pro doktorské studium, pozn. red.) a že ji vydám jako knihu. A požádal jsem si o Fulbrightovo stipendium, které jsem potřeboval v Americe kvůli výzkumu. Fulbrighta jsem dostal, chodil jsem na Georgetown University do Washingtonu a tam jsem pracoval na disertaci. A jednoho dne, nevím, co se mi stalo, ale probudil jsem se s hroznou frustrací, protože vím strašně moc o teorii, teoreticky znám spoustu konceptů a jak svět funguje znám teoreticky, ale neznám praxi. Vlastně jsem nic pořádně nedělal, nic neumím. A rozhodl jsem se, že skončím s akademickou kariérou a budu dělat něco reálného. Akorát, že mi nikdo nic nenabízel, protože jsem byl student. A týden na to, co jsem se vzbudil s tímhle pocitem, že končím s teoretickou akademickou kariérou a chci dělat něco pořádného v reálném světě, mi zavolal Martin Jahn, který se stal vicepremiérem pro ekonomiku a hledal lidi do týmu. A doporučili mě mu naši společní známí, takže mě zavolal a říkal: „Já vím, že jste v Washingtonu, asi není váš úplně celoživotní sen být státní úředník, ale já prostě nějaký lidi sháním do týmu. Myslím, že to bude zajímavá práce a dostal jsem na vás doporučení, takže když jste se náhodou chtěl vrátit, tak mě dejte vidět.“ A já jsem mu rovnou řekl, že prostě ten den přemýšlím, že to zabalím v akademii, takže se vracím. Tak jsem se vrátil, a kdyby mě něco podobného někdo nabídl reálného v Americe, asi bych tam zůstal, ale prostě ta nabídka přišla z Čech, tak jsem se vrátil. A jeden z dalších důvodů je, že Česká republika byla a je velmi atraktivní v porovnaní třeba s Amerikou nebo s Anglií v tom, že je ještě nedodělaná. My tady spoustu věcí musíme dodělat. Kdežto v Anglii a v Americe je těch spoustu věcí už fakt dodělaných, protože to jsou demokracie stovky let, zatímco my jsme pořád transformující se ekonomikou. Takže jedna z hlavních priorit, na které jsme s Martinem Jahnem pracovali, byl nový zákon o konkurzu a vyrovnání, který tady nefungoval. Fungoval špatně, nebyla v něm třeba možnost reorganizace a tak dále. A pracovat na tom, dostat takovou příležitost, připravit takhle důležitý zákon pro fungování země a její ekonomiky, je prostě strašně zajímavé. A to by se mi nikdy v Anglii nebo v Americe nestalo. Tam ten zákon funguje dobře, funguje desítky let a není potřeba připravit úplně nový. Navíc dostat se na opravdu zajímavou úroveň třeba ve vládě ve Velké Británii nebo v Americe je samozřejmě pro cizince těžší. Takže když se vrátíte sem, dostanete tady roli, která má větší odpovědnost a můžete pracovat na věci, které tu zemi mění. Což je aspoň pro mě teda zajímavé, protože mi na té zemi záleží.
Co tu podle vás ještě nefunguje v současné době?
Spousty věcí. To bychom vyjmenovávali ty věci dlouho, ale jedna, kterou považuji za opravdu velký handicap České republiky, ale nejenom České republiky, kontinentální Evropy, na rozdíl od toho anglosaského světa, je to, že v anglosaském světě spolupracují různé části, ze kterých se společnost skládá. To znamená, že akademický svět velmi intenzivně spolupracuje s tím byznysovým. Politici spolupracují s umělci, ale jsou to podobné světy, které hrají spolu, spoluprací a vytváří společné synergie. U nás se vyvíjí ty světy paralelně, velmi vedle sebe. To znamená, že univerzity nespolupracují tolik s byznysem jako v Americe. To, že Cambridge má jeden z největších počtů držitelů Nobelových cen a je opravdu špičková, především teda v přírodních vědách, je dané tím, že ta univerzita je úplně otevřená byznysu. A když přijedete, tak vidíte ty spinofy, ty společné podniky firem a univerzity kolem celé té univerzity. U nás jsou to dva světy, které se nemají moc rády, které proti sobě mají hodně předsudků, nespolupracují spolu tolik jako firmy a univerzity a to je velký problém. Tohle je potřeba změnit. Lepší se to teď. Máme třeba profesně orientované studijní programy, které musí univerzita akreditovat společně s firmou, tam studenti pak chodí na praxe, to je úplně skvělá věc, ale jde to pomalu a jde to hodně ztuha. Tohle je třeba jedna věc, kterou by celá Evropa obecně měla změnit.
Vy jste řekl, že vlastně těch věcí, co je tady ještě na zlepšeně, je celkově hodně v té kontinentální Evropě. Myslíte si, že kvůli tomu má Evropa nějaký velký handikep vůči třeba USA?
Absolutně. Když se na to podíváte, Evropa ztrácí konkurenceschopnost. Už dlouho a dramaticky. V mezinárodně ekonomické soutěži. V roce 2004 byl podíl Evropské unie na světovém HDP 26%. A v roce 2024, to znamená po 20 letech, je 16%. Kdo zůstal na svém, je Amerika, ta si udržela svůj podíl, a brutálně roste Čína. Takže Evropa ztrácí konkurenceschopnost, ztrácí pozici ve světové ekonomice. A těch důvodů, proč tomu tak je, je celá řada. Ty hlavní jsou ty, že jsme vytvořili jednotný trh v rámci Evropské unie, kde jsme odstranili cla. Aby si jednotlivé státy nemohly proti sobě chránit svoje trhy. Ale neodstranili jsme takzvané netarifní bariéry. To znamená, že když chcete někdy nabízet nějakou službu, třeba jako holič, tak francouzský holič má spoustu způsobů, jak vám tam zkomplikovat život, abyste mu nekonkuroval. Takže máme jeden z největších vnitřních trhů na světě. Půlmiliardový trh, větší než má Amerika. Ale nevyužíváme ho. To je obrovský handicap. Za druhé, jednotný kapitálový trh. Máme rozdrobených 27 malých kapitálový trhů, což je obrovský problém, protože firmy si nemůžou jít tak jednoduše pro peníze jako třeba ve Spojených státech, kde přijde Elon Musk se SpaceX, což je super riskantní podnik, ale ta burza mu to zaplatí, protože jsou tam lidi a investoři, kteří tomu věří a do toho rizika s ním jdou. To v Evropě je strašně složité. Máme drahé energie, což brzdí rozvoj průmyslu, a tak dále, a tak dále. Takže je toho hodně, co bohužel způsobuje tohle zaostávání.
Vy jste zmínil i Čínu. Myslíte si, že Čína složí USA jako supervelmoc? Vlastně jako stát s největším světovým HDP?
Může se to stát. Hodně bude záležet na tom, jak se budou vyvíjet Spojený státy, a zatím za Trumpa z toho mám trošku obavy, protože například jeho útoky na univerzity můžou podkopat to, na čem opravdu ta Amerika do značné míry stojí. To znamená skvělé univerzity s tou nejlepší světovou elitou, která tam studuje. Protože jeden z důvodů, proč lidi chtějí studovat v Anglii nebo v Americe, je to, že tam budou soupeřit nebo spolupracovat s těmi nejlepšími z celého světa. Z těch univerzit dělají nejlepší univerzity na světě profesoři a studenti. A vy chcete prostě mít ve třídě ty nejlepší mozky z celého světa. Strašně moc v tomhle Británii ublížil Brexit. Ty nejlepší mozky tam měly ztížený přístup, měly třeba dražší stipendia nebo se cítili nechtění v té zemi a spousta z nich tam kvůli tomu prostě neodjela, což je obrovská ztráta pro Británii. A jestli se takhle začne chovat Trump, že bude třeba komplikovat zahraničním studentům studium na amerických univerzitách, tak za to ve střední až dlouhodobém horizontu ta země hodně zaplatí. Protože spousta lidí, kteří tam vystudovali, by tam i zůstala. Když se podíváte, kolik těch největších, nejúspěšnějších firem založili imigranti, tak vidíte, že to funguje. Že opravdu ten brain drain americký, ta schopnost vysát nejlepší mozky z celého světa, dopřát jim to nejlepší vzdělání na světě a pak si je tam udržet, byl vlastně vždycky jeden z těch hlavních motorů americké konkurenceschopnosti a růstu jejich ekonomiky. A jestli se tohle začne narušovat, tak si myslím, že to pro Ameriku může být středně až dlouhodobě problém. A Čína tohle vidí a naopak brutálně investuje do univerzit, dostává je na špičkovou úroveň, propojuje univerzity s podniky. V tomhle opravdu do toho šlapou neuvěřitelně.
Myslíte se, že by Evropa ještě mohla dohnat náskok Číny a USA?
Je to strašně těžké. Muselo by se stát spoustu věcí. Myslím, že Evropa si už konečně uvědomila, že má velký problém. Jsou na stole řešení, všichni víme, co je potřeba dělat, ale vyžaduje to obrovskou politickou odvahu, kterou moc nevidím v Evropě. Jak říkám, je potřeba vytvořit jeden kapitálový trh, je potřeba mít zjednodušenou, zrychlenou imigrační politiku, aby nebylo složité pro špičkového odborníka sem přijít a začít tady pracovat. Je potřeba deregulovat, aby na firmy nepadala tak obrovská regulatorní administrativní zátěž a je potřeba investovat do moderních technologií, které tady spíš regulujeme – jako třeba umělá inteligence, využívání osobních dát a podobně. To Evropa moc nedělá. V digitalizaci zaostáváme. Jsme pyšní na to, že regulujeme umělou inteligenci, ale my jsme se spíš měli chytit za nos s tím, že ty největší firmy v oblasti umělé inteligence jsou čínské, americké a ne evropské. To je ten problém.
Když jste řekl, že Čína hodně investuje do univerzit a do jejich rozvoje, myslíte si, že jednou nastane doba, kdy top univerzity nebudou hlavně v tom anglosaském světě a USA a že se bude spíš jezdit do Číny?
To, že se budou dostávat mezi ty nejlepší univerzity, si myslím, že nastane poměrně brzy a některé čínské univerzity už jsou opravdu ve velmi prestižních pozicích v rámci rankingu. Oni na to šli prostě strašně chytře, tak jako vlastně na všechno. Oni pochopili, že mají jeden velký handikep a to je čínský hierarchický přístup ke společnosti, k byznysu, ke všemu. Kdy vlastně Číňani, aby udrželi tu zemi pohromadě, musí respektovat autority. To je takový princip, že nezpochybňujete autoritu učitele nebo šéfa, což pro pokrok není úplně šťastné. Takže oni se hodně snažili tohle okopírovat ze zahraničí. Nakupovali za obrovské peníze prestižní vědce, americké, britské. Přepláceli je, aby jim vedli jejich čínské univerzity a učili je to. Posílali spoustu čínských studentů do zahraničí, aby je potom stahovali zpátky a získávali to jejich know-how. A teď už od značné míry začínají být soběstační a začínají opravdu vést ty svoje univerzity velmi kvalitně. Takže dělají to chytře a věřím, že čím dál tím větší množství čínských univerzit bude opravdu kvalitních a budou patřit mezi naprostou špičku světově. Vidíte to třeba na počtu patentů, které Číňani přihlašují. Už to roste a už to není zajímavé jen kvantitativně, ale už je to i kvalitativně velmi zajímavé. Takže opravdu jdou strašně nahoru a čelit jim bude čím dál tím těžší.
Vy jste řekl, že Číňani jezdí hlavně vystudovat někam jinam a pak se vracejí. Myslíte, že v Evropě je ten trend spíš opačný? Že odjedou třeba do Ameriky a tam pak už zůstanou?
Jo. V Evropě se to hodně liší země od země. Takže lidi ze zemí, kde třeba kvalita života nebo byznysové příležitosti, pracovní příležitosti nejsou tak kvalitní, tak ti tam zůstávají. Typicky třeba Poláci. Češi se vracejí, protože tady máme super kvalitu života a pracovní příležitosti poměrně zajímavé. Takže závisí to na tom, z jaké země odjíždíte a jaké máte ambice. Třeba já, když jsem přednášel na institutu ekonomických studií na fakultě sociálních věd, tak mí nejlepší studenti chtěli odsud odejít do zahraničí a zůstat v Americe. Když jsem se ptal proč, tak mi říkali: „Chci kódovat, chci opravdu pracovat na věcech, které budou mít dopad, chci pracovat pro Google, ale kdybych pracoval pro Google v České republice, tak v uvozovkách jenom prodávám reklamu. Tady se nepíšou kódy, neprogramuje se vyhledávač, umělá inteligence.“ Takže oni chtějí do Ameriky, že tam v centrále budou pro Google dělat super sofistikovanou důležitou práci. Takže je i potřeba se podívat na to, jaké pracovní příležitosti, jaký typ ta ekonomika nabízí. A ty nejlepší chtějí pracovat s firmami, které mají opravdu dopad na tu společnost, na ekonomiku a kde se dostanou k té nejzajímavější práci. Nechtějí prodávat reklamu České republice pro Google. Chtějí programovat samořiditelné systémy pro taxíky, které teď jezdí v San Franciscu. Nejlepší chtějí přispět k tomu, že tady budou jezdit samořiditelná auta.
Myslíte si, že Čína nebo Evropa by mohly mít něco, jako má USA Silicon Valley? Že by se mohly začít tak rychle tvořit firmy tak prestižní, že by tam něco takového mohlo vzniknout?
Jo, jo, určitě. Čína před pár desítkami let ještě neměla téměř žádné globální značky. Podívejte se dneska, BYD, Huawei, you name it (anglická fráze značící širokou škálu možnosti. pozn. red.). Takže se to naučili dělat, dělají to dobře, ta expanze je intenzivní, dělají to opravdu dobře. Když se podíváte na počet evropských firem v TOP 10 nebo TOP 100 světových firem, moc jich tam není. V tuhle chvíli nejhodnotnější evropská značka je SAP, poskytovatel vnitro-firemních IT řídících systémů. Takže i v tomhle vidíte, jak Evropa upadá. Jak málo má prestižních značek s globálním působením, s globálním působností, které by byly v TOP 10 nebo TOP 100 světových značek. Jsou tam do značné míry pořád americké firmy a čím dál tím větší množství čínských. Takže v tomhle má Evropa velký problém. Na tomhle se to ukazuje.
Jak by podle vás mělo Česko pomoct k tomu, aby se Evropa postavila zase na nohy?
Česko v tomhle si myslím docela odvádí dobrou práci, protože dlouhodobě je šampionem liberalizace vnitřního trhu. To znamená, dlouho tlačí ty velký státy, které se snaží, jako třeba Francie, chránit ty svoje trhy různými necelními bariérami, aby to nedělali. Určitě od nás taky přichází různé tlaky na deregulaci, což je také dobře. A za mě obrovským problém je, že třeba nemáme euro. Prostě jsme kvůli sami sobě a naší neochotě přidat se do eurozóny opravdu tak trošku občani druhé kategorie, protože neplatíme eurem a při rozhodování v určitých věcech nejsme u stolu. A Britové mají krásné rčení. Říkají: buď jste u stolu, nebo jste na stole. A my tentokrát vlastní vinou jsme na stole a rozhoduje se vlastně o nás bez nás. Jsme na eurozónu navázaní, většina našeho exportu jde do eurozóny, ale nejsme schopni se podílet, spolurozhodovat o tom, jak vypadá a jak se bude rozvíjet, protože nejsme jejími členy.To považuj za velký problém.
Gybonoviny 