Jak 17. listopad prožívali učitelé z naší školy? Pamatují si přesně co ten den dělali nebo to pro ně byl normální běžný den? Pár jsme jich vyzpovídali a tady se dozvíte, co pro ně znamená svoboda a demokracie.
terezapachelova, anezkakryslova
Den, který nám všem něco říká. V poslední době pro mnoho lidí bohužel znamená hlavně to, že se nejde do školy a je potřeba zjistit otevírací dobu obchodů. Ve skutečnosti je to ale jeden z nejvýznamnějších dnů, během kterých se náš národ formoval do podoby, jakou známe dnes.
Co se tedy v tento den vlastně stalo?
Tento den si připomínáme hned dva státní svátky. Prvním z nich je Mezinárodní den studentstva, který se slaví na památku událostí z roku 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy a tvrdě zasáhli proti studentům.
Druhým svátkem je Den boje za svobodu a demokracii připomínající události roku 1989. Tehdy se na Národní třídě v Praze konala demonstrace studentů proti tehdejšímu komunistickému režimu, při níž došlo k brutálnímu zásahu bezpečnostních složek. Tato událost odstartovala sametovou revoluci. Ta si svůj název vysloužila díky tomu, že proběhla víceméně bez násilí. A díky této události můžeme dnes žít ve svobodné a demokratické zemi.
Co jste zrovna ten den dělal/a?
L. Popélyová: „Byla jsem ve škole.“
O. Urban: „Vím, že byl pátek a já jsem v té době dělal u vojenských staveb a co přesně jsem dělal, to nevím. Prostě jsem se motal kolem nákladních aut.“
I. Kout: „Ten den jsem byl v Praze na vysoké škole. A když jsem akorát odjížděl okolo šesté hodiny, tak jsem viděl, jak už se kolem nádraží houfují jednotky Lidových milicí, takže to evidentně bylo připravené.“
D. Dolejší: „Nepamatuju si to úplně přesně, protože jsem byla na mateřské dovolené s dcerou. Takže asi ráno jsme šli na nějaké hřiště a odpoledne někam za kamarády. A také běžný provoz domácnosti.“
I. Martin: „Řada lidí si to asi nebude moc pamatovat, protože to, co se dělo v Praze, nebylo hned zřejmé. Informace se k nám dostávaly postupně. Spíše jsem to vnímal další den, když jsem si pustil televizi. Možná už v neděli se začaly objevovat plakáty a letáky. Taky si pamatuji, že noviny vycházely i v neděli. Byl to sice jen dvojlist, ale to stačilo na informace, co se děje v Praze. Další týden už začala různá shromáždění. Třeba na Velkém náměstí u morového sloupu. Tam přijížděly celorepublikově známé osobnosti. A vím, že počasí bylo nic moc. Já nosím ponožky jen 3 měsíce v roce a vím, že jsem je zrovna měl, protože sněžilo.“
Jak jste to v té době vnímal/a?
L. Popélyová: „Nejdřív trochu překvapeně, ale potom jsem pochopila, že probíhá velká změna, a začalo mě to čím dál více zajímat a začala jsem se do toho i zapojovat.“
O. Urban: „Ne, vnímal jsem to tak, že jsem zrovna nesledoval žádné zprávy, a až v pondělí, když jsem přišel do práce, mi řekli, co se v Praze dělo. Tak teprve potom jsem to začal vnímat.“
I. Kout: „Tam by to bylo na dlouhé povídání, ale byli jsme nadšení, že vláda soudruhů končí. Pak se ale leccos ukázalo. Jednak to, že to bylo něco úplně jiného, než jsme si mysleli, a poté se i díky tomu odvíjely jiným směrem události v devadesátých letech.“
D. Dolejší: „ My jsme neměli informace víceméně z oficiálních zdrojů a jediné, co jsme se poté dověděli, bylo z Hlasu Ameriky a měli jsme ohromnou radost, že se to (komunistický režim, pozn. red.) hroutí.“
I. Martin: „ No, nejdřív s takovými rozpaky. Já jsem od své přirozenosti vůči dramatickým změnám spíše skeptický. Prostě tak, že na velký změny moc nevěřím. Ani moc nevěřím, že se takhle s lidskou povahou dá něco udělat. To ale aby byly svobodné volby a demokracie je naprosto zásadní.“
Jak to vímáte v dnešní době?
L. Popélyová: „Jsem velice ráda, že ta změna nastala a užívám si všech nových možností.“
O. Urban: „V dnešní době to vnímám tak, že co se stalo, se dobře stalo, a už je to tak hrozně dávno. A dnes bych to už asi řešil jinak.“
I. Kout: „To, že vláda soudruhů padla, bylo v pořádku, ale to, kam jsme se dostali, zrovna moc normálním lidem neprospělo.“
D. Dolejší: „Byla to si ta nejlepší věc, co se mi v životě stala.“
I. Martin: „Dřív jsem to prožíval hodně, že jsem byl zklamán. V roce myslím 97 to pojmenoval na jednom vystoupení Václav Havel tu atmosférou naší společnosti jako „blbá nálada“. Samozřejmě se objevilo i to pozitivní to možná i převážilo. Já jsem jako velmi rád jak to je, ale je to hodně negativní. Jako to sobectví, lhostejnost, vyčůranost. Najednou ta mravnost se nějak vytratila a najednou se dostala na druhou kolej. Mě o ní konkrétně jde, jako mě Ivu Martinovi.“
Změnil se vám poté nějak život?
L. Popélyová: „Hodně. Mohla jsem studovat další obor který jsem si přála. Mohla jsem cestovat. Cítila jsem se svobodnější.
O. Urban: „Ano, na 100 %. A hodně. Začali jsme cestovat. A já jsem měl malé děti a měl jsem radost, že budou mít možnost růst v něčem jiném.“
I. Kout: „V podstatě moc výrazně ne.“
D. Dolejší: „Samozřejmě, změnil. Měli jsme spoustu příležitostí podnikat, cestovat. Moje děti mohly studovat v zahraničí. To jsou věci, které vám přijdou naprosto běžné, ale dříve byly nemožné.
I. Martin: „Ano určitě. My jsme s kantory vždycky jednou týdně ráno od 7 hodin chodili do sborovny a diskutovali jsme o tom, co se děje a co by se ještě mohlo dít.“
Myslíte si, že by se tento den měl stále slavit jako státní svátek?
L. Popélyová: „Samozřejmě.“
O. Urban: „Určitě. Jako 28. říjen je to nutné připomínat. Jsou to takové zlomové okamžiky našeho státu.
I. Kout: „Jako státní svátek by se to připomínat mělo.“
D. Dolejší: „Myslím, že ano, protože kdo ví, co nám příští vývoj událostí přinese a je potřeba se poučit z minulosti.“
I. Martin: „Určitě, protože svoboda a demokracie není samozřejmost. Dříve to bohužel samozřejmost nebyla. Třeba cestování, studování nebo třeba i knížky a desky. Já miluji knížky a hudbu a pamatuji si, jak se na ně stály velké fronty. Takže určitě ano.“
A co dělali vaši rodiče a prarodiče v tento den? Zkuste se s nimi o tom pobavit a uvidíte, co pro ně svoboda a demokracie znamená.
Gybonoviny 