Leden
Mé srdce nezná tvoji lásku,
mé srdce visí na provázku.
Hasne, žízní vezmu si tě,
avšak zvoláš: někdy příště.
Prásk, rachot, co láme vaz,
na dvě části, pustá hráz,
voda hrází proteče,
pustinu zcela zalej.
Supi, hrob se v dálce zmíhá,
ach, dej pokoj, láska zpívá.
Únor
Vše je jedno,
vše je nic.
Příjde si pro tebe,
to si piš,
pro každého z nás,
jednoho dne,
jak umřít správně,
pro dobrou věc.
Lepší neumírat vůbec
a žít navěky.
To není život,
otročina přeci.
Važ života, jistota zítřka nikdy není,
Milovati ženu, toť štěstí, konec znění.
Březen
Mluví stále,
křičí šeptá,
řve ať nepřestaneš,
ne přestaň.
Skonči to a
začni znova.
Miluj, zabíjej,
lži.
Hlavně jdi,
jdi a jdi a ještě dál,
za ten roh kam nevidíš
uteč co nejdál.
Duben
Co víc si přát, co mohu více?
Než mít tebe, tobě se zalíbit.
Toť mé přání, pouhý sen,
dálka od toho, co cítíš teď.
Ach, kéž bych s tebou tančit mohl,
uzřít tě, obejmout, zachytit tvá slova.
Kéž by mé přání v niveč nevyšlo,
štěstí mě potkalo, jednou přišlo.
Jak daleko to má od toho, co je dnes všední.
Pouhý smutek, pýcha, zášť plní samotu
a uprostřed té samoty myšlenka stálá,
myšlenka na tvou vůni, na tvou tvář.
(Na to, co vše bylo a už nebude zas)
II.
Kapka
stéká,
stéká shora mým sprchovým koutem.
Záplava, potopa, hřejivost tekutiny.
Odpočinek, sebeláska, pýcha těla.
Bublinky, bílá pěna, vůně.
Dvě těla.
Její špeky kolik vody pojmou,
mastnota vlasů, co šampón nesmeje.
Šminky, poklady jejího obličeje
tečou dolů – čerň, krev.
Ten puch a celá ta ohavnost
pro jednu sprchu,
dva ubožáci vzdychaj.
– vzdychaj spolu…
Květen
Ohavnost nad našimi osudy se sklání,
takřka nevyřknutelná hnusota, co nás
dnes ráno probudila do chladného jitra.
Filmová páska výčitků, co se točí
a točí a kazeta dokolečka přehrává:
Co kdyby? A jediná věc, co to zastaví
je zastavení tepu srdce, protože samotné sny
jsou jako hladiny vody naší mysli,
kde všechno z hlubin vyplouvá na povrch.
Za jakou cenu to stálo, poněvadž
teď nestojím nic. A jen prosím, prosím kopejte
do mne, vražte mi pěst do zubů
nebo mi vytrhejte vlasy, každý podnět oddaluje tu marnost problouzení.
Každý trest je blíže a blíže ke svobodě,
kterou kurva mít nemůžu.
Červen
Zavřu oči, vidím tě.
Nadechnu se, cítím tě.
Neposlouchám, slyším tě.
Ruce v kapsách, držím tě.
Pramínky slz, vypráví stesk,
stesk o tobě, o těch snech.
Potkávám tě každou noc,
co naplat, vydržím ještě jednu noc.
Jak lásku v nitru zahubit lze,
když druhý ho miluje, žít pro něj chce?
Miluji tě, hlupák, krach,
kulka v hlavě už nemám strach.
II.
Ach ta nemoc, co zaplavila svět,
kde lásky květ nekvete,
vše studí jako led.
Pýcha a bolest samozřejmostí jsou.
Bída s hnusem v ruku v ruce jdou.
Slušnost, toť jehla v kupce sena.
Kam se podít mám?
Kam ses poděla ty?
Zmizelas, nechalas mě tady, na pospas.
umřít ze zrady.
Červenec
Cigeretový kouř, zdobí tu tvář.
Dým se mísí s vůní – to jeho šat.
Vytáhne další, kde plamínek tančí zápalkou,
prochází klid a ticho a slast.
Není to past, je to radost,
že může žít a rozprávat s lunou.
Tam rosy deště bubnují na kabát,
tam on sedí a rozjímá.
Kdyby tvé proč, zaznělo ozvěnou ticha?
Kdo si nedá kávu, s přáteli spicha.
Srpen
Spím jen spím,
noc je noc a nocí je den.
Kde není štěstí,
bolest – žádný sen.
II.
Karafiáty tolik nevoní,
ta křehkost je pohltí,
a když si vezmu květ,
jak krajková sukně se točí.
Sukně, co prohání mé oči.
A ta bělost – peřina v neděli.
Rád bych si sáhl
a křivky pohladil.
V Kastilii, tmavý kout v zemi slunce
je, líbal jsem tě, opilého cizince.
III.
Postel, objetí, vydýchaný vzduch,
nech si jen zdát o tomhle snu.
Uspokojení, slast, milování denně,
spousta hlasů, zblázním se jěště.
Polštář plný hříchů, peřina beznaděje.
Září
Žiješ ještě lásko?
Ach ty moje krásko,
už nikdy více nespatřím tě.
Červi derou tvůj hrudník
na kusy jak kulky.
Hniješ tam dole,
bez hlásky ni odezvy.
Hnědá hlína na tvé tváři,
kosti ve tmě září.
Bílej závoj svatby,
černý pohřeb spíš,
usnula si navěky,
máš svoji skrýš.
Kde stromy se sklání, teď pustá pláň.
Chtěl bych být s tebou,
smrt nezná čas.
II.
Zabodl bych tě, zardousil,
zakopal tak hluboko, kam až slunce nesvítí.
S životem bez tebe bych se spokojil,
teď mé oči planou hněvem, krev v chtíč.
Když si představím to tvoje tělo,
jak nafouklé by se vzedmulo,
ten puch…
Ten puch, co ohlašuje konečnou,
byl by pro mě lahůdkou,
a kdyby ohlásil tvůj umíráček,
nikdo by neplakal, ani pes by neštěk.
Jen já bych slzu uronil, a odejít
bych chtěl za tebou snad,
tam bychom štěstí našli, však
co naplat, nabíjím kvér,
kulkou osladím si život.
Nechci tě vidět, lihu mám dost,
ještě porno a písnička,
co pro mě je víc, než kdys ty byla.
Říjen
NE, zda-li se mám dobře,
NE, co bych chtěl, co bych si přál.
Jen jestli jdu volit, a co budu volit,
na nic jinýho se neptaj.
Za tak málo stojí můj hlas?
Že pýcha v pýše třpytí se
a všichni vlastně stejní jsme.
Možná bych plakal, celou noc se smál,
potom polemizoval, jak přemýšlet dál.
Asi bych nikam nedošel
jako nedošli oni,
tož snad nikdo neví,
že rozhodují machinací
obrázky demokracií
a trocha kapek rudých.
Listopad
Světlo z lamp mě doprovází domů,
v hlavě mi to běží, jak by to byl fór
omámený mým alkoholovým gró.
Truchlím, zachmuřen v lámavém úsměvu
nemám poklidu, poklidu, ani mravu
vysmívám se smrti v pivu.
Co vše musel okusit, bolest,
hlavu dohromady mu drží pelest
špitálu – nezasloužil sis trest.
Vidím, jak s každým to mává.
Mám strach, tohle se nestává,
že smrtce se otevírají vrátka.
Prosinec
Držíš mě v náručí ve svých pevných rukou,
sálá z tebe odvaha a klid.
Nepustíš mě, dobře to vím,
jsi se mnou, jsi mou horou.
Věřím v tu horu, v každý její čin,
modlím se za ní,
za to abych byl
součástí tvých končin.
Kam se ten čas poděl?
Kolik písku se odsypalo?
Kam jsi zmizel?
Utekl jsi na druhý konec světa,
oceán, jenž zaplavuje tu propast
a já se topím, topím se!
Proč?
Je mi tolik co času uplynulo od roku 2008. Sedmnáct básní za tři sta šedesát pět dní k oslavení oběhu naší planety kolem tý velký vohnivý koule. Cítím se sláb, ztracen, napokraji existencíální sebevraždy a ve víru tolika událostí.
Oběť i kat
– to poznal i pan Bodlér,
frustrovaný jak Kotler,
co nemá cigár.
A když se vyvlíknu z té hry, hraní si na chudáčku a přestanu přetáčet to nekonečné drama, po krůčcích zjišťuji co nemám, co mi chybí a kdo vlastně jsem. Takže pokud si mě plánujete chytit jako leprikona, vymlátit mi zuby, či u mě vyvolat sufokaci, a potom ze mě vyklepat mou popelavou duši
– smůla jsem úplně prázdnej.
CHLÍPNÁ LIDSKÁ SCHRÁNKA
Gybonoviny 