Hana. Román Hana od Aleny Mornštajnové. Asi každý už o této populární knize slyšel, možná vám doma leží na polici, ale četli jste ji? A věděli jste, že ji můžete využít u ústní maturity z češtiny? O čem kniha vypráví, jak je dlouhá, a stojí za to si ji přečíst?
V roce 2017 Alena Mornštajnová vydala v pořadí již svůj třetí román: Hana. Předcházela mu autorčina prvotina Slepá Mapa (2013) a následující Hotýlek (2015). V současnosti je moravská autorka na české scéně velice oblíbená, její knihy najdete v každém knihkupectví i v každé české domácnosti. To platí i o románu Čas Vos vydaném v předešlém roce.
„Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se navzdory zákazu svých rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tak, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a poodhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.“ [1]
Román si udržuje konvence typické pro Alenu Mornštajnovou, které se ale stávají jistým známým stereotypem. Týká se událostí 20. století, především 40. a 50. let, které často slouží jako hnací rozbušky děje, a na protagonisty se sesype s každou pohromou ještě více špatného, než v předchozí situaci, ale celý děj to posune úžasně kupředu jako rychlý proud. Kniha má mezigenerační rozměr. Vypráví o třech generacích Židů z Valašského Meziříčí, z města, odkud sama autorka pochází.
Román je rozdělen na tři části: 1. Já, Mira, 2. Ti přede mnou, 3. Já, Hana. První a druhou část vypráví postava Miry, poslední část Hana. Autorka se jako obvykle soustředí na ženské hrdinky. Kompozice je rámcová a retrospektivní: začíná v přítomnosti a postupně odkrývá minulost a příčiny tragédie.
I přesto, že kniha z velké části vypráví o holokaustu, nejedná se v případě Hany o klišé, které už bylo tisíckrát odříkané a využívá se pouze pro svou citovou stránku a ulehčení práce autora. Jedná se o nádherný příběh a číst ho vás bolí, i přes tu bolest ale čtěte dál. Musíte číst dál, protože jste tak hluboce ponořeni do děje a charakterů, že myšlenky se vinou jen jedním směrem.
Mornštajnová ví, co text potřebuje – žádné zbytečné slovo navíc, ani čárka, které by způsobilo zmatek. Postavy jsou uvěřitelné a opravdu lehce se do nich jako čtenář vžijete. Sice si autorka nehraje s textem jako Nabokov ve svých knihách. Slovům nepřidává přehnanou uměleckou hodnotu, zbytečně si s nimi nehraje – a to by občas bylo na místě – ale vše ladně a jednoduše popisuje. Nepitvá dopodrobna postavy, nezpomalí děj, nesnaží se o filozofii jako například Tolstoj, což by některým úsekům nebo introspekci postavy Hany prospělo. Kniha se dá přečíst na jeden zátah. Nikdy se nemusíte vracet, že byste snad něčemu významově nerozuměli.
Knihu můžu vřele doporučit každému maturantovi, je v seznamu literárních děl k maturitě, protože je čtivá a jednoduchá na čtení a čtenář se lehce orientuje v ději. Neobsahuje žádné složité jazykové fráze ani filozofické úvahy, ve kterých by se student dokázal ztratit. I když délka knihy tři sta deset stran je pro někoho nepřekročitelná čára, máte Hanu přečtenou hned. Čas s touto knihou rozhodně není ztracený. Knihu bych doporučil spíše dívkám než chlapcům, přesto mně nedělalo žádný problém ponořit se do děje a do charakterů.
Moje zkušenost s Hanou
V dětství jsem knihu odsoudil. V roce 2017, když vyšla o ní každý mluvil. A byl jsem dost skeptický k nové, téměř neznámé, autorce. Také jsem ve svých deseti letech nesnášel čtení, což většina mých vrstevníků nesnáší do teď a někdo si čtení ani nikdy neoblíbí. Nejvíc mě ale zarazilo, když mi řekli, že je to o Židech a o holocaustu. A kdo o tom ještě nenapsal, obzvlášť v české literatuře, kde je toto téma oblíbené a nadměrná produkce toto téma poněkud degraduje. Byl jsem plný předsudků a arogance. Jak někdo může psát o něčem tak temném, co neprožil?
Možná by spisovatelé měli psát přesně o tom temném, i kdyby to neprožili na vlastní pěst. Ale je dobré znát hranici, kdy se jedná o stokrát zopakovaný příběh. Ta kniha se ve vás mermomocí nesnaží probudit lítost. I když část v Osvětimi je dělaná trošičku na sílu a gradovaně opakuje linku Terezína. Ve většině částí se ale kniha o nic neprosí. Není umělá, a už vůbec není jen o holokaustu, ale to už se nechte překvapit sami. Nerad bych vás jakkoliv ochudil tím, že něco vyzradím. Vím, že na české scéně máme knihu, autorku, která naši literaturu zase pozvedla a zkrášlila.
- MORNŠTAJNOVÁ, Alena. Hana. Druhé, brožované vydání. Brno: Host, 2018. ISBN 9788075774248.
Gybonoviny 