V neděli 1. 2. mezi 15:00 a 16:30 byla svolána demonstrace na podporu prezidenta Petra Pavla. Demonstraci svolala organizace Milion chvilek pro demokracii v reakci na SMS, které poslal Petr Macinka prezidentovu poradci Petru Kolářovi Přinášíme reportáž z Václavského náměstí, kde jsme pořizovali fotografie a ptali se lidí, co od demonstrací očekávají.
Druhá část článku je věnována eseji Lhostejnost, zkázonos všeho. Proč nemůže demokraci existovat bez občanů, kteří se zajímají o politiku a snaží se také něco změnit a proč je lhostejnost jeden z největších nepřítelů lidství? Tím se bude tento esej zabývat.
Fotografie: Ondřej Havlík a Matěj Tabach
Je 14:45. Právě vystupujeme z vlaku na pražském hlavním nádraží a už cestou jsou vidět lidi s transparenty a českými vlajkami. Po chvíli docházíme k Václavskému náměstí, po kterém jdou lidé směrem k dolní části Václavského náměstí. Ptám se Matěje, jestli to je více lidí než normálně. „No, zase o tolik víc jich není,” odpovídá můj redakční kolega a pokračujeme dál s davem. Čím více se však vzdalujeme od sochy svatého Václava, tím více se lidé začínají mačkat na sebe až nakonec zastavíme, protože dál už se přes masu lidí nedostaneme. Stojíme za jednou z obrazovek, které přenášely přímý přenos ze Staroměstského náměstí, epicentra celé demonstrace. Co se ozývá z reproduktorů, není přes všeobecný ruch moc slyšet, ale i přesto se všichni dívají směrem k obrazovkám a dávají pozor. Čas od času se ozve potlesk a radostný výskot. Je zde cítit magická atmosféra, kdy cítíte, že všichni okolo vás jsou sjednoceni kvůli jedné věci. Jsou zde lidé od mladých studentů, jako jsme my, až po lidi v důchodovém věku. Jsou spojení snad jedinou věcí, a to tím, že chtějí vyjádřit nesouhlas s chováním ministra zahraničí Petra Macinky.
Naše redakce se následně přesouvá do zadní části demonstrace. Abychom se tam dostali, musíme obejít celou ulici, protože v davu není ani skulinky. Vcházíme zde do prosklených obchodů, abychom měli na celou věc pohled z výšky.
Nejprve se setkáváme s Lucií, která bydlí ve Švýcarsku, ale zrovna je v Praze na návštěvě u příbuzných. Rozhodla se proto, že se musí také demonstrace zúčastnit. „Vláda se musí omluvit a změnit svoje chování,“ odpovídá na dotaz, co očekává od demonstrace. „Musí to nějak vzít k srdci,“ a dodává: „ale také si možná lidé rozmyslí, jak volili, protože myslím, že chyba je ve zvolení této vlády.“
Poté se setkáváme s Petrem a jeho manželkou, kteří se účastnili demonstrací už za minulé Babišovy vlády. „Krom svrhnutí vlády Babiše jsme také chtěli vidět, kolik je tady mladých lidí, kteří se zajímají o to, jak bude jejich budoucnost vypadat. Chce to být radikálnější, protože teď jde opravdu o hodně. A když to nepomůže, tak musíme znovu a znovu až do generálních stávek, protože tito gauneři jsou schopni vám udělat opravdu škaredou budoucnost, teď se musí bojovat,“ odpovídá na otázku, co si myslí o demonstraci.
Poté narážíme na mladou slečnu Kláru. „Očekávám, že to uvidí Motoristé a uvědomí si, že většina nechce, abychom měli nácky ve vládě,” říká mladá slečna a dodává: „I když možná to je moc idealistické.“ Na otázku, co pro ni byl zlomový moment, který ji přinutil sem přijít, odpovídá se smíchem na rtech: „Bylo fakt strašné, jak Macinka používá emoji opičky se zakrytýma očima, když psal Hradu.“ SMS zprávy byly také důvodem přichodu pro Radku. „Doufám, že vláda pochopí, že lidé mají také nějaký hlas,“ říká při pohledu na dav pod námi.
Poté, co opět vyjdeme na ulici, dav pomaličku začíná řídnout. Zbývá posledních patnáct minut demonstrace. Ovšem u obrazovek je stále nával. Vidíme lidi lézt na stromy a na ocelové bloky s reklamou. Potkáváme mladý pár, který nás poprosí, jestli bychom jim nepomohli na jeden z bloků. Ochotně jim pomůžeme a všímáme si, že celá demonstrace je lidmi podána v uvolněné atmosféře. Za celou demonstraci jsem neslyšel skoro žádné nenávistné projevy (možná kromě některých nápisů na transparentech), a spíše vidím lidi povídat si s úsměvem na rtech. Nepřijde mi, že by zde panoval vztek a nenávist. Lidé sem přišli ukázat jenom svůj názor, ne si vybít vztek a frustraci.
Ovšem čas neúprosně běží dál a půl páté odbilo. Bohužel se mi nepodařilo postřehnout, jakými slovy demonstraci řečníci zakončili, ale najednou se zbytek té masy začal pomalu rozcházet do všech směrů Prahy. My jsme se vydali zpátky na nádraží a jeli se zase zpátky do Hradce naplnění úžasným pocitem, že jsme tam byli také a nezůstali jsme mlčet.
Lhostejnost, zkázonos všeho
Část eseje Americká demokracie je zombií od George Packera z časopisu The Atlantic o moderních autoritářích a umělé inteligenci, kterou v češtině publikoval týdeník Respekt.
„Dnešní autoritáři neinspirují lidi k hrdinským činům ve jménu vlasti. Vůdce a jeho kumpáni, ať už ve vládě nebo mimo ni, jsou na svých postech jen kvůli tomu, aby se obohatili. Korupce je tak běžná, až je očekávaná. Veřejnost ztrácí citlivost a porušování pravidel a norem, které by jindy a jinde vyvolalo pobouření, zůstává téměř nepovšimnuto. Režim nenabízí žádné utopické vize o beztřídní nebo přísně hierarchické společnosti, očištěné od všeho zlého. Netouží po válečné vřavě. Od lidí chce ve skutečnosti jen velmi málo. V politicky důležitých chvílích vzruší své skalní příznivce vlnou nenávisti, ale jeho prvořadým cílem je z většiny občanů udělat netečnou masu.
Když vůdce řeční nudně, můžete se klidně vytratit dřív (z nacistických stranických sjezdů v Norimberku se před koncem neodcházelo). Autoritáři 21. století udržují veřejnost spokojenou skrz bohatý přísun kalorií a oslňující zábavu. Emoce, které jejich režimy drží při životě, nejsou euforie a zloba, ale lhostejnost a cynismus. Většina lidí stále očekává, že na určitá základní práva jim nikdo sahat nebude, a tak se vyhýbají zjevným totalitním mechanismům represe. Jejich nejúčinnějšími nástroji kontroly jsou zmatení, rozdělení a rozptylování pozornosti.„
Tento vynikající esej v kombinaci s nedělní demonstrací mě postavil před otázku, jestli je Česko ještě demokratickou zemí. Nedělní demonstrace v kombinaci s 700 tisíci podpisy jsou důkazem toho, že jsou zde stále lidé, kteří se zajímají o to, kdo spravuje jejich zemi. Nutno také podotknout, že i občané stojící za současnou vládou se také snaží ukázat svůj názor, tak aby byl slyšet. V petici na podporu vlády získali přes 23 tisíc podpisů. Nabízí se zde otázka, kde je těch zbylých devět milionů lidí, které se nikde nepromítli.
Je jedno, pro jakou stranu či názor jsou všechny demonstrace a petice, protože ukazují aktivitu občanů, což je důkazem demokracie. Celkově chuť starat se o vládu, politiku a řídící instituce, je důkazem demokracie. Mnozí lidé po celém světě se o ni nestarají, nejsou ochotni vyjít na ulici a podpořit své názory a mínění, protože taková občanská činnost vyžaduje úsilí, ukracuje volný čas a možná i bezpečí. To se nikomu moc nechce. Nejlepší by bylo, kdybychom se o to vůbec nemuseli starat a mohli si užívat život bez nějakých politických hloupostí, tím ať se zabývají oni politici.
Ne! Demokracie nemůže existovat bez občanské aktivity. Tak může vypadat pouze totalita. Pokud chcete žít život bez zájmu na řízení státu, můžete jet třeba do Maďarska nebo do Ruska. Tam se o řízení státu starat nemusíte a oni vás rádi nechají být. Klidně za vás rádi doručí a vyplní volební lístky, hlavně abyste se nemuseli starat o řízení „demokracie“. Pokud ovšem chcete žít v demokracii, musíte se aktivně podílet na jisté formě spoluvlády (slovo demokracie v překladu ze starořečtiny znamená vláda lidu – démos = lid, kratein = vládnout). Za aktivní formu spoluvlády nepovažuji pouze účast ve volbách. Jednou za čtyři roky dáte hlas straně, která vás zrovna nejvíce osloví, ale když se poté bude chovat v rozporu s vaším míněním, tak co budete dělat? Nic? Poté se nemůžete považovat za aktivního občana. Ani pokud jenom budete sázet hejty na sociální sítě. To není vesměs nic zajímavého. Jste ruský troll nebo opravdový člověk? Vaše sdělení maximálně jen podpoří vaši vlastní nenávist a pár dalších lidí, nic tím nezměníte.
Jako perfektní příklad aktivního občana si dovolím uvést osobu Václava Havla. Ve svém rozhovoru s Karlem Hvížďalou pod názvem Dálkový výslech o tom hovoří. Nemluvím tedy teď ani tolik o letech po pražském jaru, jako spíše více o letech před ním. V té době, když byl Havel ve svazu spisovatelů, se aktivně snažil daný systém změnit. Nedělal nějakou protikomunistickou revoluci, ale působil v orgánech, kde se mu něco nelíbilo. Nebál se říct, co mu vadí, i když tím vyvolal rozruch. A tím se snažil změnit danou zem k lepšímu, jak ho viděl on. Je pravda, že ne vždy se mu to dařilo, ale o to více bylo úspěchem, když se to zdařilo. Důležité podotknout, že když něco kritizoval, tak konstruktivně. Nejednalo se o formu kritiky/posměšky/nadávky, které se šíří hlavně pomocí sociálních sítí.
Takto vypadá aktivní občan. Rozhodně to není úkol jednoduchý, protože je těžké kritizovat někoho, kdo se o vás teoreticky ani nemusí zajímat. I Václavu Havlovi došla šťáva a byl umlčen na dlouhou dobu po sovětské okupaci v roce 1968. Ovšem po několika letech opět začal. Ve své knize zmiňuje, jak to byl příjemný pocit, když měl opět vědomí, že jenom nečinně nepřihlíží něčemu, s čím ostře nesouhlasí.
Naopak pokud se podíváme na neaktivní občany, na těch stojí většina totalitních režimů, stejně tak i ten bývalý náš komunistický. Václav Havel ve svém eseji Moc bezmocných napsal:
„Jak vidět, sémantický obsah vystaveného hesla je zelináři lhostejný, a dává-li své heslo do výkladu, nedává ho tam proto, že by osobně toužil právě s jeho myšlenkou seznámit veřejnost.
To ovšem neznamená, že jeho počin nemá žádný motiv a smysl a že se
svým heslem nikomu nic nesděluje. To heslo má funkci znaku a jako takové
obsahuje sice skryté, ale zcela určité sdělení. Verbálně by je bylo možné
vyjádřit takto: já, zelinář XY, jsem zde a vím, co mám dělat; chovám se
tak, jak je ode mne očekáváno; je na mne spolehnutí a nelze mi nic
vytknout; jsem poslušný, a mám proto právo na klidný život. Toto sdělení
má přirozeně svého adresáta: je namířeno „nahoru“, k zelinářovým
nadřízeným, a je zároveň štítem, kterým se zelinář kryje před případnými
udavači.“
V totalitním režimu tohoto typu je určitě velkým faktorem strach, aby si zachovali klid. Ovšem v režimech, kde autoritáři ohnuli předešlou demokracii v totalitu, jako například v Maďarsku, nese velkou míru na zprostředkování totality lhostejnost lidí k vládě a správě orgánů. Celkově vše, co máme a je nám lhostejně, upadá. Pokud je vám vaše kytka lhostejná, uschne, pokud vám bude váš vztah lhostejný, rozpadne se. Stejně je na tom i demokracie. Ovšem kytka hned neuschne poté, co ji přestanete zalévat. Chvíli to trvá, než začne žloutnout, ale pak už je většinou pozdě.
Myslím, že skoro až hrůzostrašný příklad se právě odehrál ve Spojených státech. Donald Trump ohýbal americkou demokracii tak dlouho, až už se málem ohnula. Povolal Národní gardu na své odpůrce, sebral federální peníze univerzitám, dokud se mu nepodřídily, a vyvrcholilo to v zabití dvou nevinných lidí ICE agenty. Všichni jeho odpůrci do této chvíle neustále prohrávali, protože jejich demonstrování bylo přehlíženo a neneslo žádné ovoce, až doteď. Díky neustálým demonstracím se podařilo změnit vedoucího agentů, kteří se pohybovali ve městech Saint Paul, Minneapolis, a následně se několik stovek z nich odsud stáhlo a začalo vyšetřování provinilých agentů. Je to sice malé plus, ale přesně takhle přežívaly základy demokracie tvrdou normalizaci u nás. Věřím, že jim kytka ještě úplně neuschla, ale byla hodně blízko a bude velmi obtížné ji nechat znovu rozkvést.
Naštěstí u nás to zatím jednoduché je. Proto vás všechny žádám, važte si možnosti spoluúčasti na vládě a využijte tu možnost. Pokud se o vládnutí nebudeme starat, tak naše česká demokracie bude schnout a obrátí se v orbanovský model autokracie nebo něco horšího. Nebuďte lhostejní k utváření demokracie, protože ji sice teď máme, ale bude to tak i za pět let?
Celkově ti lidé, kteří nejsou lhostejní k čemukoliv ať tím, že nenechají ležet igelitový sáček na ulici nebo třeba dají jídlo člověku, který prosí o jídlo, jsou ti, kteří dělají tento svět tak úžasný. Takoví lidé netrpí frustrací z toho, co se děje okolo nich, protože vědí, že se aktivně podílejí na změnách celé struktury, což je naopak naplňuje příjemným pocitem plnosti a smyslu. Karel Havlíček Borovský v Křtu svatého Vladimíra napsal: „Svět je pořád stejný, lidé ho nezmění: plivni si stokrát do moře, ono se nezpění.“ Lidé, kteří nejsou lhostejní k problémům na takovéto věci ohled neberou. Klidně budou sbírat igelitové pytlíky den co den, protože mají naději, že tím něco změní a možná se moře zpění. A právě tito lidé, kteří věří, že má smysl nebýt k něčemu lhostejný, jsou ti, co právě ten svět mění k obrazu svému.
Esej i reportáž byli psány v období od 1. 2. až 8. 2., proto některé politické kroky nemusí být úplně aktuální.
Gybonoviny 