Jak daleko jsme schopni zajít, abychom dosáhli svého cíle? Ambiciózní muž, který se z předního herce a režiséra divadla v Hamburku dokázal všelijakými možnými kličkami získat post Intendant všech pruských divadel. A to vše na pozadí vzestupu moci nacismu. Řeč je pochopitelně o románu Klause Manna Mefisto, tedy přesněji řečeno o jeho divadelní adaptaci, kterou je v současné době možné zhlédnout ve Státní opeře v Praze.
Proč vůbec adaptovat Mefista?
„Hledali jsme titul, který by vlastně zapadl do této budovy Státní opery. A Mefisto, ten děj románu se nám zdál v něčem strašně podobný s dobou, ve které právě žijeme,“ řekl k inscenaci režisér představení Marián Amsler.
Je rozhodně dobrá volba i dnes adaptovat literaturu meziválečného období, doby 2. světové války a i éry poválečné. Příběhy této epochy jsou natolik silné, že mají co nabídnout i dnešnímu čtenáři, popřípadě divákovi.
Co se týče Mefista, prakticky celý příběh se odehrává v divadelním prostředí, tudíž je naprosto pochopitelné, že se i na prknech znamenajících svět může doopravdy odvyprávět.
Inovativní prvky, které rozhodně zaujmou.
První, co každého diváka ohromí, jsou dvě rozdílné scény pro obě poloviny příběhu:
Díky první se ocitáme v pochmurném zakouřeném hereckém barovém klubu činoherního hamburského divadla s přesahem do místnosti, ve které hlavní postava zažívá jak svou zvrhlou slast, tak ale i příležitost ke zlepšení a zdokonalení.
Druhá nás pak dostává do šatny/kanceláře herce Berlínského státního divadla. Tato místnost je laděna do vznešené, až povýšenecky tajemné modrošedé barvy, ale zároveň je celá prosklená, což značí přepych a moc. Zároveň je fascinující, že s vývojem příběhu se úměrně s rostoucí mocí hlavní postavy zvětšuje i jeho šatna.
Dále stojí za zmínku takzvaný lifecinema, neboli to, co se odehrává v jevišti, nebo dokonce i v zákulisí, je v reálném čase natáčeno a promítáno na velkou plochu umístěnou přímo nad jevištěm. Představení to tak dodává nový rozměr, silnější prožitek. Na diváckou mysl to působí jako něco sice velmi blízkého, ale přeci tak vzdáleného.
Divadlo není jen o tom, aby divák pozoroval herce, který bezchybně odříkává text na jevišti, předvádí afektovaná gesta, či extravagantní kostýmy. Ne! Příběh musí návštěvníka představení zaujmout, musí si připadat, že je i on jeho součástí. V poslední době se díky bohu stala nepsaným pravidlem interakce herce s publikem. Zde však šli tvůrci ještě dál. Nejen, že se herci klidně s diváky baví, ale i samotný příběh jako by se přímo odehrával v hledišti. Naprosto krásně je to vidět v okamžiku, kdy dvojice postav usedává v jedné z lóží Státní opery, aby zhlédla představení.
Postavy a jejich interpreti.
Jak je možné se z mnoha zdrojů dočíst, osoby v příběhu mají své reálné předlohy. Například hlavní úloha Hedrik Höfgen je zpodobněním skutečné historické postavy Gustafa Grüdgense, který mimochodem začal také jako herec a režisér, který si i díky protekci v nacistické vládě skutečně stal Intendantem všech pruských divadel.
Když je už řeč o protekci, v příběhu vystupuje i jakýsi Generál letectva. To není nic jiného, než jen metafora pro nacistického ministra letectví Hermanna Göringa. Ostatně, je to vidět i na kostýmu herce.
Za zmínku také stojí manželka hlavního protagonisty Barbara. Této role se ujala Pavlína Štorková, která v letech 2007 – 2015 byla členkou souboru královéhradeckého Klicperova divadla (možná je toto naše hradecké divadlo líhní budoucích velkých herců 🙂).
Závěrem…
…bych rozhodně doporučil představení navštívit. Každý si zde přijde na své: jak milovníci literatury Klause Manna, zkušení nároční diváci, běžní návštěvníci divadla, tak i ti, kteří touží po něčem novém, netradičním, zajímavém.
odkaz na trailer k inscenaci:
Gybonoviny 