V tomto článku jsem se zajímal o názory na tabulky na tělesnou výchovu. Podařilo se mi získat odpověď od jednoho tělocvikáře, dvou tělocvikářek a jedné primátorky. Článek je rozčleněn podle témat, kterých se mí respondenti dotkli.
Nejprve mě zajímalo obecné stanovisko k tělesné výchově. V tomto případě táhnou všichni učitelé tělocviku za jeden provaz.
Pavlína Springerová- primátorka HK:
„Obecně vzato tzv. výchovné předměty (výtvarka, hudebka, tělocvik) by měly být hodnoceny nikoli na základě nějakých absolutních či tabulkových kritérií, ale spíše na bázi relativních ukazatelů zohledňujících především progres studentky/studenta v daném předmětu, zájem a zaujetí pro daný předmět apod.“
Tělocvikáři vyzdvihovali především objektivnost.
Petr Slezák:
„Tabulky mi přijdou jako nejobjektivnější, nejměřitelnější a tím pádem nejspravedlivější způsob. Neslyšel jsem a neviděl jsem žádný, který by byl objektivnější, tím pádem asi spravedlivější.“
Iva Čeloudová:
„Pokud je tělesná výchova předmět, který musí být hodnocen známkami, tak učitel musí získávat podklady pro klasifikaci. To znamená, že i atletika musí být nějakým způsobem známkována a já považuji tabulky za nejobjektivnější metodu hodnocení v TV. Ve všech ostatních disciplínách, ať je to gymnastika, sportovní hry, to je spíše na subjektivním zvážení učitele. Já tato jasně daná objektivní kritéria považuji za obrovský plus.“
Radka Taichmanová:
„S tabulkami souhlasím. Jsou v normě a nejsou přehnané. Neustále řešíte tabulky dokola a přitom je to jen část hodnocení. Dále máte známky za aktivitu, rozcvičky, gymnastiku, sportovní hry atd… v jiných předmětech máte také hodnocení dle různých kritérií a jste za to ohodnoceni. Nevím, proč by měl mít tělocvik hodnocen jinak.“
Zaujalo mě také, jak jednotliví učitelé nahlíží na pětistupňovou klasifikaci.
Pan profesor Slezák k tomu zaujímá poměrně překvapivé stanovisko:
„Když se bavíme o klasifikaci, máme nějakých pět stupňů, jsme do toho, řekněme, nuceni, ten systém tak je nastaven.
Můj osobní názor je, že by se neměly známkovat výchovy, ale asi by se neměly známkovat předměty obecně. Pokud už se známkují pětistupňovou škálou, tak bych určitě výchovy nedával do jiné škatulky, ale nechal bych je v té pětistupňové škále. Když už tedy musíme hodnotit, tak hodnoťme všechno stejně. Pakliže nemusíme, je to za mě jen dobře.
Co se týče průměrného hodnocení žák, profesor Slezák prosazuje, aby průměrná známka byla trojka.
„Máme nějakou Gaussovu křivku, většina by měla odpovídat té známce dobrá (3), čili průměru, zbytek by měl nějak vybočovat.
Pětistupňová klasifikace není ve společnosti bohužel vnímána podle toho, čemu by ty známky měly odpovídat. My jsme si ke známkám, abychom tomu lépe rozuměli, přiřadili nějaké přívlastky, například že jednička odpovídá výbornému, dvojka chvalitebnému, trojka dobrému atd. Když já ale řeknu na tělocviku: „Tvůj výkon byl dobrý,“ tak to je vlastně velmi pozitivní, nebo alespoň já to tak vnímám. Společnost ale ten dobrý výkon bohužel vnímá negativně. Dostatečný a nedostatečný už mi nějak negativně zní. Výborný, chvalitebný a dobrý je ale podle mě vlastně pozitivní hodnocení. Bohužel to tak ale není vnímáno.“
Paní profesorka Čeloudová zase prosazuje, aby se klasifikovalo individuálně.
„Já si ty naše tabulky upravuji podle toho, aby byly ty známky rozprostřené rovnoměrně, to znamená, že přistupuju k jednotlivým ročníkům individuálně a individuálně přistupuju i ke studentkám, určitě beru v potaz i zdravotní stav a jiné problémy.
Myslím si, že ve všech těch disciplínách mají tabulky maximálně hodnocení do čtyřky. To znamená, že nikdo nemůže z atletiky propadnout.
Já se snažím uplatňovat individuální přístup. Studentkám, které nedosáhnou na ty známky, které by si představovaly, pokaždé nabízím, co mohou udělat ve svém volném čase, aby se zlepšily. Většinou jsou to nějaké běhy atd. Dávám i motivační bonusové známky za splnění úkolu.“
Zaujalo mě, jak podle jednotlivých respondentů studenti na tabulky reagují. Podle paní primátorky mohou tabulky dospívající sportovce spíše odrazovat:
„U tělocviku specificky je pak třeba zejména vést děti k lásce a radosti z pohybu. Lpění na pro mnohé nesplnitelných limitech může vést k frustraci, k naprostému odporu ke sportu a rezignaci na jakoukoli fyzickou aktivitu.“
Podle našich tělocvikářek je nespokojenost s tabulkami zaviněna tím, že studentům vadí, že nedostanou jedničku:
Radka Taichmanová:
„Jsou studenti, kteří se snaží zlepšovat své výkony a jiní, když mají možnost si výkon opravit, zájem nemají. Každý ze studentů, by se měl sám zamyslet nad svým přístupem k tělocviku.“
Iva Čeloudová:
„Myslím si, že pro řadu studentek je známka velmi motivační, myslím si, že těm ty známky nevadí. Problém s nimi mají spíše studentky, jejichž výkony nedosahují na jedničky, které by si přály.“
Pan profesor Slezák se při našem krátkém rozhovoru zmínil o poměrně zajímavé věci, o které (dle mého názoru) ví opravdu jen málokdo. Známka z tělocviku se má podle klasifikačního řádu, který visí vedle tělocvičny, skládat ze čtyř bodů. Na prvním místě by měla být aktivita, na druhém technické provedení disciplíny, na třetím místě má být zlepšení a tabulky si odnesly až bramborovou. V praxi jsou ale tabulky jediný objektivně měřitelný způsob, proto se hodnotí převážně podle nich.
Chtěl bych se také podívat na jiné způsoby známkování.
Podle paní primátorky by měly být výchovné předměty hodnoceny spíše na bázi relativních ukazatelů zohledňujících především posun studentky/studenta v daném předmětu, zájem a zaujetí a podobně. Druhou variantou je podle ní „výchovy“ hodnotit pouze slovně.
Pan profesor Slezák upozorňuje na to, že je poměrně těžké hodnotit jinými způsoby a přitom si uchovat pětistupňovou škálu:
„Jestliže nebudeme používat měřitelné hodnoty a výkony, tak musíme přijít s něčím, co bude zohledňovat přesně pět stupňů, abychom věděli, za co máme dát jedničku, dvojku… Zohledníme-li jenom nějakou snahu, tak je těžké ji definovat do pěti stupňů.“
V případě hodnocení osobního zlepšení studenta si pan profesor Slezák myslí, že by žáci dostávali známky pouze za to, že se vyvíjejí.
„U osobního zlepšení vidím ten problém, že nemusí odrážet jakoukoli přípravu na hodinu, nemusí vůbec odrážet vlastní zlepšení svojí zásluhou, ale vlastně to jenom odráží, že vy se stále v tomto věku vyvíjíte, rostete a vaše výkonnost tím pádem stoupá samovolně, aniž byste něco dělali. Hodnocení osobního zlepšení je samozřejmě dobře. Určitě to musíme také zohledňovat a máme to v tom našem klasifikačním řádu a je to dobře to zohlednit. Jedná se ale o běžný vývoj, takže bychom klasifikovali studenta za něco, za co on ani nemůže. V podstatě za to, že jí a roste a to určitě také není správné.“
Paní profesorka Čeloudová si zase myslí, že pokud by se známkovalo pouze podle snahy nebo osobního zlepšení, tak by na tom byly studentky ještě hůře:
„Kdyby se měla tělesná výchova známkovat jenom podle snahy nebo jen podle zlepšování, tak jakou známku by dostaly studentky, které by se nezlepšily? Osobně si myslím, že by na tom byly hůř, než když je budu známkovat podle těch tabulek, které máme dnes.“
Je také samozřejmě důležité dodat, že se doopravdy nehodnotí jen pomocí tabulek. Paní profesorka Čeloudová mimo jiné dává také čtvrtletní známky za snahu:
„Atletika je jednou z částí hodnocení z TV. Jsou i další disciplíny, já osobně dávám ještě velkou čtvrtletní známku za přístup k tělesné výchově, za snahu atd. Takže nehodnotím studentky každou hodinu, protože to ani není prakticky možné, ale i ty studentky, které mají nějaké nedostatky v atletice, mohou mít jedničku za čtvrtletí za snahu a za to, jak přistupují k tělesné výchově.“
Podle pana profesora Slezáka absolutní výkony zahrnuté v tabulkách nerozhodují o výsledné známce jeho žáků:
„Absolutní výkony nejsou rozhodující pro výslednou známku, což je určitě ve všech případech, protože kdybychom ve výsledné klasifikaci zohlednili jen absolutní výkony, tak by spousta studentů měla daleko horší výsledky, než je má v tuto chvíli na vysvědčení. Neměly by být rozhodující, ale rozhodně si myslím, že by měly být do klasifikace zahrnuty, pakliže tu klasifikaci chceme nebo musíme provádět.“
Paní profesorka Taichmanová zase upozorňuje, že minimálně její žačky dostávají kromě známek z tabulek na tělesnou výchovu i z jiných zdrojů a za jiné aktivity než za atletiku:
„Je to jen část hodnocení. Dále máte známky za aktivitu, rozcvičky, gymnastiku, sportovní hry atd. V jiných předmětech máte také hodnocení dle různých kritérií, a jste za to ohodnoceni. Nevím, proč by měl mít tělocvik hodnocen jinak.“
Všichni by se ale jistě shodli na větě paní profesorky Taichmanové, že sport pomáhá rozvíjet tělesnou zdatnost a duševní pohodu. Protože to je to podstatné. A toho se držme!
Na závěr bych chtěl moc poděkovat všem mým respondentům, a to jmenovitě paní profesorce Čeloudové, paní profesorce Taichmanové, panu profesorovi Slezákovi a samozřejmě naší primátorce Pavlíně Springerové. Moc si vážím, že jste tomuto tématu věnovali čas. Také bych chtěl poděkovat naší šéfredaktorce Soně Kleinerové za to, že zprostředkovala odpověď paní primátorky a hlavně Matěji Sejkorovi za to, že místo velkých přestávek se mnou chodil po kabinetech a pomáhal mi při rozhovorech.
Gybonoviny 