Určitě jste se již procházeli kolem opuštěné budovy či jiného objektu a rádi byste nahlédli ze zvědavosti dovnitř. Tím stavením mohl být klidně například opuštěný zámeček nebo kostel. A právě do jednoho z takových míst jsme se podívali společně s mým spolužákem.

Zvenku budova působila honosně a dokázala na člověka udělat zajímavý dojem. Ovšem poté, co se člověk zaměřil detailněji, zjistil, že se zámku nedostává takové péče, jaké by bylo zapotřebí. Oprýskaná omítka a občasná vysklená okenní tabulka tento pocit navozovaly ještě více.

Vstoupili jsme dovnitř a ihned nás obklopil závan zatuchlého vzduchu. Napjatě jsme poslouchali, zda neuslyšíme nějaké kroky nebo pouhé šustnutí. Hrobové ticho přerušoval jen náš dech a náhodné ševelení fólie, která nahrazovala skleněnou výplň. Po odmlce jsme se vydali dále. 

Potkávali jsme stále podobné místnosti v neutěšeném stavu bez jakýchkoliv historických výzdob, na čemž měl také podíl fakt, že se zde v době nedávné nacházel například internát zemědělské školy. Vlhkost neúprosně ničila vše, kam se dostala. Parkety se kroutily a omítka se postupně odlupovala ze zdi.

Nacházelo se zde ovšem pár míst, o kterých by se dalo říci, že stále odolávají zubu času. 

Po pečlivé dokumentaci jsme se vydali k našemu hlavnímu cíli, kterým byla kaple sv. Jana Nepomuckého. Po projití řady dalších místností jsme se najednou ocitli na postranním balkoně. Před námi se rozprostírala bohatě zdobená barokní kaple a my zůstali na okamžik stát se zatajeným dechem a jen tiše vnímali krásu.

Vše zůstalo takřka nedotknuté. Například včetně dobových varhan.

Nějaký čas jsme obdivovali okolí a naposledy vstřebali atmosféru celého místa. Zanedlouho nastal čas jít, tudíž jsme se vydali vstříc pokoji nazpět ke schodišti. Cestou jsme doufali, že se sem ještě jednou třeba vrátíme, protože opravdu bylo co obdivovat. 

Celý průzkum jsme se řídili pravidlem urbexu: Odnes si pouze fotografie, zanech jen stopy bot a neprozrazuj lokace.