Proč je filosofie dobrá pro všechny a jak probíhá její studium? Co patří mezi
nejdůležitější části jejího studia a jaký má současně postoj filosofie v české
společnosti? Tato témata a další jsem probíral v rozhovoru s Josefínou
Formanovou, se kterou jsme se setkali spolu s Matějem Tabachem v Kampusu Hybernská.
Filip Jenček a Matěj Tabach
06/11/2025
Josefína Formanová studovala filosofii a anglistiku-amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v současnosti dokončuje doktorát z filosofie tamtéž. Během studia byla aktivní na divadelní půdě – režírovala například divadelní hru Játra v Dejvickém divadle. Dnes je aktivní v médiích, kde publikuje eseje, rozhovory a překlady. Pro server Aktuálně.cz moderovala filosofický podcast Mysli a žij! V současnosti připravuje podobný formát s názvem Kovárna pro časopis Host, kde je redaktorkou. Za svou esej Kde začínám a kde končím a proč je dobré to vědět získala roku 2021 cenu Toma Stopparda.
Jak jste se dostala k filosofii?
Pro mě byla první takovou stěžejní osobou doktorka Blanka Činátlová, má učitelka na Gymnáziu Jana Keplera. Vedla strhující semináře: jeden rok na téma středoevropské literatury a druhý na téma literárního mýtu. Byly to geniálně vystavěné debaty takřka vysokoškolského střihu.
Společně jsme pečlivě četli nejen beletrii, ale i filosofické texty. A jeden z těch textů, který mě tehdy velmi oslovil, byl Tractatus logico-philosophicus Ludwiga Wittgensteina, válečného a meziválečného filosofa jazyka a logiky. Jeho dílo je podstatné nejen pro analytickou filosofii a sociální filosofii jazyka 20. století, ale třeba i pro básníky své doby. Zmíněné vrcholné dílo rané fáze svého myšlení napsal v zákopech první světové války, kam se dobrovolně přihlásil. Život Ludvíka Wittgensteina je pozoruhodnost sama o sobě. Na semináři, kde jsme ho četli, to zaměření na literaturu, najednou volně přešlo v zaměření na filosofii. I u mě.
V podstatě jsem se k filosofii dostala přes jazyk a přes výjimečnou ženu, pedagožku a teoretičku Blanku Činátlovou.
Jak probíhá studium filosofie?
Ono se to mění. A určitě se to bude lišit fakultu od fakulty. U nás, na Ústavu filosofie a religionistiky, kde studuji od bakalářského stupně do teď je základní, bakalářské studium v zásadě koncipováno do čtyř historických filosofických oblastí, v rámci nichž, si člověk volí semináře a povinně pro každou oblast skládá zkoušky.
Těmi oblastmi jsou antická filosofie, středověká filosofie, novověká filosofie a současná filosofie – především ta kontinentální, tedy evropská. V jejich rámci se student setkává s různými filosofickými disciplínami, s ontologií, etikou, epistemologií. Vedle toho si osvojujeme základy logiky. Povinná je také starořečtina, latina a třetí současný jazyk vedle češtiny či slovenštiny a angličtiny.
Během mého bakalářského a magisterského studia bylo standardní, že jsme opravdu podrobně četli filosofické pramenné texty v původních jazycích i překlady. Někdy se za celý devadesátiminutový seminář přečetla jediná věta, někdy jedna stránka – postupovalo se prostě velmi pomalu, pečlivě. Myslím, že tohle je na studiu filosofie cenné, že se člověk učí číst opravdu hlubinně, pozorně, do detailu.
Teprve tam jsem pochopila, co vlastně čtení je, jak soustředěně a jak vrstevnatě je možné pronikat do textu. Nelze to odbýt žádnou rychločetbou nebo už vůbec ne nějakou alternativní cestou. Byl to úplně jiný způsob čtení, než na jaký jsme obvykle zvyklí v každodenním životě. Často prolétneme článek na internetu nebo přečteme titulek, a hned máme domněle jasnou představu. Ten opačný, soustředěný typ čtení považuji za jeden z hlavních přínosů studia filosofie.
Další disciplína, která byla pro mě během studia důležitá, byly seminární diskuze nad texty. Při nich se člověk učí vyjádřit určitou interpretaci tak, aby mu druzí rozuměli. Tím kultivuje svůj slovní projev, způsob interakce. A zároveň skrz dialog hlouběji proniká do vlastních myšlenek i samotných textů.
Mé nynější, doktorské studium, probíhá většinou samostatně. Úkolem je především napsat disertační práci. Já se věnuji filosofii selhání. Mohlo by se zdát, že to je trochu chmurné téma, pro mě je to ale především strhující a zábavné. Mimochodem, s tím tématem můžete přijít kamkoliv a každý k tomu má co říct, protože každý se s nějakým osobním selháním setkal.
Jak jste mluvila o hlubinném čtení, myslíte si, že tomu můžou nějak ublížit sociální sítě?
Používání sociálních sítí dekoncentruje, člověk je schopný soustředit se pouze po čím dál kratší dobu. Sociální sítě navíc vytváří závislost: působí na nervové receptory způsobem podobným tomu, jako to dělají návykové látky. Já tomu mechanismu přesně nerozumím, nebudu fabulovat, ale ta podobnost nepochybně existuje.
Skoro bych ale chtěla dodat, že čtení vytváří také typ závislosti – jenže ne zhoubný, ale jaksi benigní. Je to typ závislosti, který je naopak dobré pěstovat. Čtení člověka činí odolnějším třeba právě vůči sklonům k dekoncentraci, k přehlíživosti, obecně ke kognitivní lenosti. Naopak vybrušuje, a nikoliv jen vyostřuje naši kritičnost: rozvíjí smysluplnou kritičnost, která vychází ze skutečného zájmu a porozumění.
Zatímco četba je sice soukromá věc, ale světu se v ní přibližujeme, protože poznáváme myšlení různých postav a různé světy, sociální sítě nás odřezávají od druhých, od světa se na nich vzdalujeme. Tím ale nechci říct, že je to naprosto škodlivé a zhoubné prostředí – i zde se leccos naučíte: kultivovaně reagovat na druhé například. Ale má to svá zjevná i skrytá, každopádně významná úskalí.
Letos jsem navštívila přednášku profesora Williama Marxe, což je jeden z nejvýznamnějších současných komparatistů, humanitních vědců v oblasti srovnávací literatury, který působí v Parnamu v Pařížské univerzitě. Nedávno měl vystoupení organizované Francouzským institutem a pražským Francouzským ústavem pro výzkum ve společenských vědách v Praze. Během přednášky mluvil o tom, že každý máme svou soukromou vnitřní knihovnu, kterou si postupně budujeme četbou. Čtení je podle něj náročná práce, která nás na rozdíl od sledování filmů nutí vytvářet celé světy. A díky tomu jsme pak schopni imaginovat i sociálně, kulturně či politicky lepší světy v realitě.
Přes čtení rozvíjíme nejen schopnosti, jako je koncentrace či prohlubování paměťových dispozic, ale jsme také schopni představovat si svět v jeho komplexitě a pak ho třeba i dělat žitelnějším.
Pro jaké lidi je dobré studium filosofie?
Pro všechny. A to myslím úplně vážně. Filosofie je legrační v tom, že když se vás někdo zeptá, co studujete, a vy řeknete filosofii, tak vzápětí následuje otázky: „A k čemu vám to bude? Co s tím budete dělat?“ Můžete říct, přesně nevím. To „nevím“ vnímám jako odpověď, která zároveň odráží podstatnou skutečnost: filosofie nás trénuje v myšlení vůbec, a to se hodí úplně všude. Samozřejmě že s titulem filosofie nemůžu bez dalšího dělat jiné řemeslo či vědu. Všemu je třeba se naučit. Nicméně, filosofie nás nečiní všeuměly, ale vybavuje nás základní schopností přistupovat podnětným způsobem k různým problémům, které lze řešit na úrovni myšlení. A to je v nějakém ohledu každý problém: začínám pracovat na skříni? Má první úvaha bude teoretický projekt.
Mě v tomto smyslu filosofie učí třeba systematičnosti, představivosti, učí mě uvažovat pragmaticky. Někdo by dodal: učí přece hlavně kriticky myslet. Ano, ale o tom, co je kritické myšlení, jež lze bezprostředně zahrnout třeba do středoškolské výuky si každý myslí něco trochu jiného a vedou se o tom dlouhé debaty. Na druhou stranu, ano, jestli nás nějaký obor učí kritickému myšlení, tak to je filosofie, protože ta je především kritikou myšlení: nejen stavění, ale i rozebírání myšlenkových konstrukcí.
Filosofii doporučuji za ideálních podmínek všem. Myslím si, že by se na středních školách učit měla. Myslím si, že by se klidně mohla učit i dřív. A ne jen učit.
Jakou váhu dává filosofii společnost? Myslí si opravdu, že to je důležitý předmět?
Řekla bych, že filosofie je lidem nějak srozumitelná jako obor, který má zastoupení ve veřejné debatě, a to celkem důvěryhodně. Dokonce se zdá, že lidé dnes čím dál více chtějí poslouchat filosofy. Příkladem za všechny je Tereza Matějčková, která působí v týdeníku Echo, předtím psala do řady jiných médií, ale také léta vyučovala na mé domovské univerzitě. Vystupuje ve veřejných debatách České televizi, pořádá diskuze, je zvána na festivaly, školy i konference. Tradice veřejného filosofování byla u nás kvůli restrikcím bývalého politického režimu dlouho schovaná do bytových seminářů a na katedry – pokud tam byla vůbec připuštěna. Trend veřejného intelektuála tedy existoval, ale pod tlakem represe. Teď je úžasné sledovat, kolik touhy po filosofii ve veřejném prostoru zůstalo – třebaže jinak motivované. Přitom je to, řekla bych, teprve pár let, co se s tím doopravdy roztrhl pytel: najednou byli filosofové zváni dramaturgy Národního divadla, aby s nimi vytvářeli programy pro veřejnost, aby pro ně psali texty, které potom dramaturgové a režiséři Národního divadla mohli přetavit v inscenaci. Toto pronikání filosofie do veřejného prostoru se mi v současnosti zdá nesmírně bohaté, zábavné a potřebné.
Gybonoviny 