Filip Jenček a Matěj Tabach
Málokterá věda měla tak velký význam pro rozvoj lidské civilizace jako filosofie. V minulých staletích však její význam dramaticky klesl a existuje o ní mnoho miskoncepcí. Stále však filosofie formuje naše myšlení daleko více, než si často uvědomujeme. O současné filosofii jsme diskutovali s filosofkou Josefínou Formanovou.
O čem se ve článku dočtete?
- Jaký je smysl současné filosofie
- Na jaké problémy akademická filosofie naráží
- Jaké filosofky a filosofy stojí za to sledovat
- Jak interaguje filosofie s okolním světem
Má filosofie vstupovat do veřejného prostoru? Je právě toto její smysl?
Myslím, že ano. Filosofie potřebuje vstupovat do veřejného prostoru, protože jakmile to nedělá, přestává mít kontakt s realitou, a to, co ji zajímá, je právě skutečnost.
Filosofie sice převádí skutečnost na různé kategorie, na různé pojmy, které skutečnost zdánlivě překračují. Ale jejich smyslem by mělo být to, aby do ní lidé mohli vstupovat z různých perspektiv. Filosofii by tedy stále mělo jít o svět a neměla by se od něj vzdálit natolik, aby přestala čerpat v myšlení primárně z něj.
Na druhou stranu, filosofie není algoritmus, který posbírá informace a vyplivne koncepci, ale také a snad i především, způsob komunikace a její kultivace. Sokrates chodil a rozmlouval s lidmi – ne proto, aby sesbíral materiál a následně o něm někde v ústraní přemýšlel, ale aby své myšlení, potažmo myšlení druhých skrze dialog proměňoval. Dialog, to je něco třetího mezi dvěma lidmi, kteří spolu rozmlouvají. A právě to by filosofie měla rozvíjet.
Jistě, nemůžeme opomenout, že filosofie je již dlouho etablovaná disciplína, která musí přežít v akademickém světě s jeho pravidly financování, zaměstnávání i vzdělávání. Právě v této oblasti se cíle filosofie začínají komplikovat: kromě vzdělávání musí obstát na „trhu“ přírodních a humanitních věd, dodržovat publikační nároky, která mnohdy vedou ke ztrátě kreativity, tedy generovat články, grantové projekty a tak dále. Přes tyto nároky – a někdy třeba i proti nim – by ale filosofie především měla být součástí dialogu se světem.
Docentka Tereza Matějčková psala o tom, že průměrný filosofický recenzovaný článek v českém prostředí přečtou běžně pouhé jednotky až desítky čtenářů. Nevolá tato praktika, na které stojí celá akademická filosofie, po změně?
V žádném případě nejsem expert, myslím ale, že se tu zvlášť filosofie skutečně dostává do úzkých: jak upozorňuje docentka Tereza Matějčková, ztrácí kontakt se čtenáři. To je bezesporu smutný fakt pro vědu, zároveň změnit to je docela složité. Jak jsem říkala, filosofie je zapuštěná do celého ekosystému vědeckého bádání a výuky, a ten je stále více strukturovaný podle obecných, globálních měřítek. Pokud chcete změnit určité parametry, tak je měníte pro všechny. Zároveň změny nepochybně potřeba jsou.
Z jiného pohledu nás systém také něco naučí: třeba disciplínu. Sama filosofie vyžaduje silnou disciplinovanost: pokud jde o samotné filosofické myšlení, člověk v ní je sám sobě pánem, nad ním v určitém smyslu nikdo nestojí – tím musí být sebeuvědomělejší! Tím lépe musí číst, myslet, vyjadřovat se.
Kultivace vnitřní disciplíny a schopnost osvojit si žánr a vytvářet texty, které jsou nejen formálně správně, ale jsou i objevné, je podle mě něco, co je dobré umět i mimo tento obor. Formalizovaný systém, který vytváří silné rivalitní prostředí, ale vede k tomu, že i profesionální filosofové někdy mají tendenci odevzdat články v méně propracované formě a pod tlakem. Bránit se tomu, aby člověk tlaku zcela podlehl, je ctnost, kterou zase uplatníte i jinde.
Jak vnímáte kontakt mezi akademickou filosofií a veřejností? Mám totiž občas pocit, že mezi lidmi je stále do určité míry zakořeněná anti-intelektuální představa, že filosofové a filosofky žijí bohémský život a svým konáním společnosti nepřináší žádnou přidanou hodnotu.
Intelektuál je vždycky podezřelá osoba. To je asi dobře. Jistě, dříve to vedlo k tomu, že byli intelektuálové perzekvováni i usmrcování. To se dnes naštěstí neděje, aspoň v našich končinách, třebaže určitá, naštěstí většinou neškodná nevraživost vůči intelektuálům trvá. Berme to tak, že být nepopulární v zásadě znamená být populární. I jako veřejně neoblíbená osoba totiž máte zájem lidí – tedy jste populární.
Zdravá míra neoblíbenosti je důležitá proto, že intelektuál nesmí nikdy usnout na vavřínech a musí neustále zpochybňovat to, co říká, a převracet zpětně i do budoucnosti svůj projev i vlastní myšlenky. Je to zkratka, ale dovolím si říct, že v tomto smyslu nepopulární intelektuál je dobrý intelektuál, populární intelektuál je populista. K tomu je hned třeba dodat, že intelektuál nemá být cynik, který si řekne: Nesnášejí mě, výborně! Dělám to dobře. Tak jednoduché to není. Intelektuál by měl usilovat také o zájem lidí, protože hledá cestu ke světu. Nemůže pouze pracovat na své image populárního idiota, který všechny rozčiluje. Měl by to být člověk, který u lidí probouzí i sympatie, chuť vstupovat s ním do dialogu. Když jste za „nafrněnce“, tak se s vámi nikdo bavit nebude.
Ohledně bohémské reputace: nejlépe ji podle mě vyvrací ta akademická praxe. Filosofové pracující v oboru často musí kombinovat badatelskou i pedagogickou činnost a bývají velmi vyčerpaní. Pracují za směšné peníze v poměru k tomu, kolik – zvláště ve velkých univerzitních městech jako Praha – platí za nájem. Horko těžko uživí rodinu a další síly vkládají do toho, aby svou práci dělali co nejlépe – ne jen kvůli tlaku systému, ale i proto, že filosofové bývají myslím celkem poctiví lidé. Na bohémství není čas ani energie.
Obraz intelektuála jako bohéma možná pochází z Belle Époque (období strmého rozvoje mezi lety 1890-1914, ve francouzštině Krásné časy, pozn. red.), kdy posílila představa, že filosof je nějaký „dandy“ nebo „městský flanér“, který se plouží ulicemi a něco vykládá a žvaní. Nemyslím si, že tato představa dnes platí, chápu však, že má svou tradici a setrvačnost. Leckdy to nejspíš bude nespravedlivé, ale zase bych dodala: nepřestávejme být skeptičtí k filosofům, oni to potřebují. A hlavně: pokud lidé přesně nevědí, co filosofie obnáší a co filosof dělá, pak je to předně problém filosofie. Zjevně samu sebe nekomunikuje srozumitelně.
Josefína Formanová studovala filosofii a anglistiku-amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v současnosti dokončuje doktorát z filosofie tamtéž. Během studia byla aktivní na divadelní půdě – režírovala například divadelní hru Játra v Dejvickém divadle. Dnes je aktivní v médiích, kde publikuje eseje, rozhovory a překlady. Pro server Aktuálně.cz moderovala filosofický podcast Mysli a žij! V současnosti připravuje podobný formát s názvem Kovárna pro časopis Host, kde je redaktorkou. Za svou esej Kde začínám a kde končím a proč je dobré to vědět získala roku 2021 cenu Toma Stopparda.
Pokud by se Vás někdo zeptal na to, jakou hodnotu vy jako filosofka, třeba akademická, přinášíte společnosti, jak byste na to reagovala?
Řekla bych, že filosofové fungují jako hlídací psi hodnot v tom smyslu, že je sami zpochybňují a dekonstruují, tedy dívají se na to, co to vlastně hodnoty jsou, a ptají se ne ani tak na to, jestli tyto hodnoty naplňujeme, kdo je naplňuje, ale jestli je vůbec máme naplňovat a co to vlastně znamená. Tedy žádní zdomácnělí psi, ale potomci vlků, nezávislí, přitom věrní své věci.
Filosofie ale nesmí být institucionální autoritou. Svou praxí, jež je především založená na poctivé skepsi napřené i vůči sobě, tedy i vůči filosofii, je vhodným kontrolním orgánem pro sdílené hodnoty – ale jen když je neinstitucionalizovaná, ať už jakkoli. Filosofie je totiž myšlení, které je vždycky v první řadě kritické samo k sobě, vždy v pohybu, nikde upoutané a zaměstnané pro něco příliš určitého, co má stát nad společností.
Přirozenost člověka je kritizovat nejprve okolí a sebe až poté. Snad to vychází ze skutečnosti, že jako děti jsme znepokojeni tím, kde jsme se to ocitli. Nevíme, co očekávat, a tak zpochybňujeme nejdříve své okolí. Naše přirozenost je tedy být kritický směrem ven. Filosofie naopak kultivuje schopnost být kritický směrem dovnitř: nikoli ve smyslu, abych se hned nenáviděl, ale ve smyslu hlubšího porozumění světu i sobě. Právě na lankách mezi člověkem a světem stojí společnost s jejími hodnotami, a filosofie tento mechanismus lanek, napnutých mezi člověkem a světem jako kritičnost vůči světu a vůči sobě, zkoumá, a tím ideálně i nějak tříbí. Většinou tak, že klade nepříjemné otázky pro myšlení samotné.
Mluvila jste o tom, že je dobré, pokud je intelektuál nepopulární. Myslíte si, že například Tereza Matějčková, která působí pro určitý výsek společnosti do jisté míry jako strašák, právě tento aspekt zvládá dobře?
Řekla bych, že Tereza Matějčková je vynikající „divoký hlídací pes“, aniž bych chtěla to sousloví přetěžovat. Na hlídací psy, ty zdomácnělé, se totiž dnes pasují různí samozvaní strážci demokracie, kteří často více vědí než přemýšlí. A s těmi bych Terezu Matějčkovou z nejlepších důvodů určitě nespojovala… Právě tím způsobem, jak Tereza Matějčková promlouvá, píše a veřejně působí, je podle mě věrná filosofické metodě pro mě samotnou vůbec nejkrálovštější, což je dialektika. Je to způsob myšlení, v němž ohledáváme povahu věcí v napětí s jejich – někdy, zjišťujeme, že i jen domnělými – protiklady. V extrémech. Tereza Matějčková se umí dívat na věci ze všech stran, a proto také možná štve lidi na všech „pólech“ společnosti.
Osobně si Terezy Matějčkové nesmírně vážím. Je to má bývalá školitelka a pedagožka, pro mě vždy inspirativní člověk – dalece nad rámec akademické filosofie. Člověk, který sám sebe i své výroky dokáže neustále zpochybňovat, aniž by se přitom topil v bezbřehém relativismu nebo seberozmělňování. Naopak, její myšlení neustále krystalizuje – a zase nikoli do nějaké finitní podoby, ale organicky. Jako kdyby to nemělo mít – a ono nakonec nemá mít – konce. To je vzácné a obdivuhodné.
Zaznamenal jsem, že byla součástí akce Petra Fialy, což mi přišlo překvapivé, protože obecně jsem nikdy nezaregistroval, aby se politika a filosofie takto proplétala. Jak to vnímáte?
Jako filosof byste se neměl stranit nikoho, ani lidí, kteří jsou politicky velmi exponovaní a patří do určité politické frakce, ať už jsou vám osobně nesympatičtí, nebo sympatičtí. Ne kvůli nějakému nepsanému protokolu ani kvůli nějaké „morálce“, ale protože filosofii by neměly zajímat nějaké strany a osobní či politické sympatie – ne primárně. Ve chvíli, kdy odmítnete pozvání, jaké dostala Tereza Matějčková, možná už ztrácíte jedinečný nadhled filosofa.
Filosofové by měli stát všude a nikde. Obecně vnímám kritiku Terezy Matějčkové za to či ono vystoupení jako přitaženou za vlasy – nejde přece o nějaký její politický projekt. Vystupuje jako filosofka, popřípadě publicistka. Ale dost o tom, myslím, že Terezu Matějčkovou není třeba hájit. Kdo ji dobře poslouchá, myslím, že to tuší.
Působí to tak, že vás v rámci vaší filosofické kariéry provázel či možná stále ještě provází Hegel, co pro vás znamená?
Jedna z věcí, které mě na Hegelovi okouzlují, je důraz na ochotu riskovat selhání tím, že opustím svou pozici a zaujmu tu úplně opačnou. Hegel je genealog: přikládá váhu tomu, že člověk, systémy i společnost se vyvíjí, a to skrze své chyby. Napřít pak pohled zpátky, ochota sebereflektivně sestupovat i dozadu, ne jen za každou cenu kráčet dopředu, to je podmínka toho vidět věci v jejich celku. A řekla bych důležitá odpověď na náš způsob života, který příliš kvapně spěchá kupředu – z podstaty slepě. Ochota dívat se zpět totiž stojí právě i na schopnosti dívat se na vlastní chyby, aniž by mohl člověk mít jistotu, že je dovede napravit. A aniž by zároveň ztrácel odvahu to zkoušet.
Hegel patří mezi filosofy, kteří jsou schopni do určité míry zbořit vlastní dílo. Fascinuje ho myšlení, svět a společnost v pohybu a sám byl také schopný své myšlení v pohybu udržovat a neustále ho rozvíjet. Jeho systém je neuvěřitelně komplexní, postihuje množství různých disciplín od fenomenologie (vědecká metoda a obor filosofie při kterém je kladen důraz na zkoumání jevů přesně tak, jak je vnímáme, pozn. red.) přes logiku, politickou filosofii, filosofie náboženství a dějin, etiku, epistemologii (filosofická disciplína zabývající se teorií poznání, pozn. red.), ontologii (fil. disciplína zabývající se jsoucnem a jeho podstatou, pozn. red.) až po estetiku. Na žádnou disciplínu nerezignoval. Byl ochoten riskovat nekonzistentnost, aby se díval na pravdu ze všech perspektiv. Také tak dospěl k tomu, že pravda je pro nás vždy děravá.
Jaké dnešní filosofy stojí za to sledovat? Kteří vás osobně inspirují?
Bohužel řada z těch, které bych ráda zmínila, dnes odchází. Nedávno zemřel Alasdair MacIntyre, člověk, který se tvořivě zamýšlel třeba nad tím, co to jsou ctnosti. V říjnu 2025 zesnul také Jonathan Lear, filosof a psychoanalytik, mimořádný stylista, který opět psal o ctnostech – třeba vděčnosti – a o tom, za jakých okolností přikládáme životu hodnotu a proč je pro to důležité rozumět ztrátě a zármutku.
Pak tu máme zajímavé angažované myslitele, jako je například ukrajinský filosof Volodymyr Jermolenko, který nedávno navštívil Prahu – vyšlo mu u nás několik rozhovorů. Je to člověk, který nejen že v době probíhající ruské války učí na Kyjevské univerzitě, ale také vozí na frontu auta a knihy. Je to jeden z nejaktivnějších a asi nejstatečnějších filosofů, jaké jsem měla čest poznat.
Na jiné straně spektra pozoruhodných filosofů pro mě stojí třeba Peter Sloterdijk, německý myslitel, mimo jiné hegelián. U nás vyšly pouze jeho kratší texty, ovšem spojila bych ho například s myšlením Václava Bělohradského, jednoho z našich nejpozoruhodnějších myslitelů, jehož knihy běžně dostupné jsou.
Zmínila bych i Hartmuta Rosu, což je filosofující sociolog, zakotvený především ve fenomenologické tradici. Zabývá se vztahy ve světě, chápe je jako energetickou síť, což je myslím výstižná metafora pro dobu, v níž se musíme ptát, co je energie, co je sociální energie, jak lze strukturalizovat či hierarchizovat společenské struktury nebo jak žít, aniž bychom se v digitální sféře úplně odstřihli od světa.
Ve filosofii dnes zaznívají dobré otázky, které bezprostředně souvisí s aktuální podobou života na naší planetě: jak žít s radostí, když čelíme klimatické hrozbě, politickému i sociálnímu rozvratu, migračním krizím, strachu z války či vymírání druhů? Filosofie je dnes silná právě v tom, jak vstupuje do veřejného prostoru – nejen abstraktně, ale naopak zcela konkrétně, skrze osobnosti, které myšlení spojují s činy.
Rozhovor se uskutečnil 16. června 2025
Gybonoviny 