Mé úplně první boty si sice nepamatuji, ale maminka
mi o nich vyprávěla. Zářily růžovou barvou jako květy
růže. A zavázat se daly díky bílým tkaničkám. A také celé
prochozené od mého neustálého chození a objevování
nových věcí. Nevím, co se s botami stalo. Nejspíše jsou
někde uložené nebo vyhozené.
První boty, na které si pamatuji, byly bačkůrky do školky.
Mezitím jsem měla jistě jiné boty, ale tyhle si pamatuji
jako první. Bačkůrky měli v té době nezvyklou, křiklavě
červenou barvu. A neobyčejnost jim rozhodně dodávaly
obrázky malých včeliček. Všichni mi je záviděli. Také jsem
toho s nimi hodně prožila. Například jsme šli se školkou
na vycházku a já se zapomněla přezout. Bylo zrovna po
dešti a boty byly celé špinavé. Nové boty jsme si nemohli
dovolit, tak je moje šikovná maminka vyprala. Nebyly
sice jako dřív, ale stále byly hezké. Nebyly jsme nejbohat-
ší, ani nejchudší, ale každá koruna byla dobrá.
Po školkových bačkůrkách jsem měla jistě jiné boty.
Avšak nezapomenutelné boty byly azurově modré stře-
víčky. Nebyly jen tak obyčejné. Měly po sobě přišité bílé
korálky a vepředu mašli. Poprvé jsem si je obula první
školní den. V těchto botech a modrých šatech s modrou
mašlí v blond vlasech jsem si připadala jako princezna.
Princezna z knížek, které mně maminka před spaním
četla.
Když jsem trochu vyrostla a měla mnoho krásných bot,
radši jsem chodila bosa. Ne že by se mi nelíbily, ale já
měla spíše povahu kluků. Díky své povaze jsem neměla
skoro žádné kamarádky. Zato jsem měla plno kamarádů,
a když šli kluci od nás z vesnice podnikat dobrodružství,
brali mě sebou. Mám pocit, že to nebylo kvůli tomu, že
jsem měla dva starší bratry, kteří byli v čele party vesnic-
kých kluků. Rodiče jsme měli přísný, takže se jim moje
toulání s kluky moc nelíbilo. Proto jsem se na naše výpra-
vy vydávala tajně. Nejen moje povaha byla spíše klučičí,
i můj vkus na knihy. Nečetla jsem žádné romány pro
dívky. Po nocích jsem tajně hltala stránky od Verna nebo
Foglara.
Jednou však nadešel den, abych zkrotila svou divokou
povahu a obula si boty. Střevíčky. Ne azurově modré, ale
černé. A ne do školy. Radši bych na ty boty zapomněla,
ale nejde to. Není to ani tolik těmi střevíčky, ale událostí,
kvůli kterým jsem je měla na sobě. Pohřeb táty. Když
zemřel, bylo mi kolem dvanácti let. Jeho smrt všemi
otřásla. Ani nebylo, na koho se zlobit, nebo ho nenávi-
dět. Samozřejmě jsem se z toho obviňovala sama. Mohla
jsem ho třeba přinutit, aby nejel na jeho osudovou cestu
do města. Ale v hloubi srdce jsem věděla, že to, když mu
podklouzlo jízdní kolo, a spadl z mostu, nemohl nikdo
ovlivnit. A určitě by nechtěl, abych si to dávala za vinu.
Maminku to skoro zlomilo, ale kvůli mně a mým bratrům
se nevzdala. S prací pomáhali příbuzní.
Další boty nesly šťastnější příběh. Šlo o růžové tenisky.
Dlouho jsem si na ně šetřila. Koupila jsem si je za svou
výplatu na mé první brigádě. Vždy, když si na ně vzpo-
menu, musím se pousmát. Když jsem je měla na sobě,
dostala jsem svou první opravdovou pusu. A to od spolu-
žáka Karla. Měl černé vlasy, oči modré jako ledový oceán.
S Karlem jsem chodila asi půl roku. Byli jsme šťastní.
Nakonec jsme se rozešli. Já ale nevyhodila všechny ty
dopisy, co jsme si psali. Ani jsem se za tu lásku a rozchod
nijak nestyděla. Navzdory tomu, že jsme se pohádali
jsme se do konce života neignorovali. Dokonce jsme se
dále bavili a kamarádili.
Nádherné boty jsem měla při závěrečných zkouškách na
vysoké škole. Lesklé černé lodičky s podpatky. Když jsem
poté přišla domů, čekala na mě celá rodina. Hleděli na
mě s otázkou v očích. Já jsem se usmála a řekla: „Naše
rodina má nový titul,“ po chvíli jsem dodala, „titul magis-
tra.“ Všichni byli šťastní. Ze všech stran ke mně doléhaly
samé pochvaly. „Jsme na tebe pyšní“ a věděli jsme, že to
zvládneš.“ Oslavovali jsem dlouho do noci.
Další boty byly hezké ale celkem obyčejné. Hnědé kože-
né kozačky. Měla jsem je první den v práci. Stala se ze
mě učitelka na gymnáziu. Učila jsem matematiku, fyziku
a chemii. Nevěděla jsem, co si vzít za boty, tak jsem si
vzala tyto. Tam jsem ale zjistila že v práci můžu normál-
ně nosit bačkory. To mi více vyhovovalo než být celý den
v kozačkách.
Brzy nato jsem se šťastně vdala. Na svatbě jsem měla
bílé střevíce, prošívané zlatou nití. K tomu mi kamarádky
pomohly vybrat nádherné šaty. Svatba byla menší, jen
pro rodinu a přátele. Ale všichni jsme si to užili. Provdala
jsem se za úředníka Filipa. Celý večer jsem protancovala.
Tančila jsem snad se všemi přítomnými. Taky podle toho
moje střevíce vypadaly. Byly celé protancované. Naštěstí
netlačily. V noci jsem usínala s pocitem štěstí. Ale taky
s podivným a vtíravým pocitem že už nejsem to malé,
svobodné děvče, kterého nic netrápí. Radši jsem začala
myslet nad něčím pozitivnějším. Třeba zda je na mě táta
hrdý. S tohle myšlenkou jsem usnula bezesným spán-
kem.
V životě jsem se stala vším možným. Byla jsem dcerou,
studentkou, učitelkou, manželkou. Ale největší břemeno
jsem začala nést, když se ze mě stala matka. Narodili se
mi dva synové a jedna dcera. Nejstarší Václav, pak Jakub,
a nejmladší Veronika. Jakub se spíše podobal otci. Zdědil
jeho rysy, hnědé vlasy a oříškově hnědé oči. Veronika byla
podobná mně. S blond vlasy a modrýma očima vypadala
prý jako já v jejím věku. Václav měl moje blond vlasy a ot-
covy oči. Všichni byly ale nejhezčí děti, co jsem kdy viděla.
V té době jsem volila pohodlnou obuv. A taky sportovní,
protože za dětmi jsem musela stále někam běhat.
Na další bych také radši zapomněla. Další černé. Další
pohřeb. Ne tátův. Ale mámin. Její smrt mnou otřásla snad
více než ta tátova. Možná to bylo tím, že jsem byla v té
době malá. A neuvědomovala jsem si, co to smrt je.
Jak jsem stárla, začaly mi všechny boty splývat v jedny.
Jednou to byly střevíce na maturitní ples Veroniky, jindy
lodičky na oslavách narození vnoučat. Prožila jsem nád-
herný život. Poznala jsem slzy štěstí, první smích mých
dětí. Co to znamená milovat i nenávidět. Snažila jsem si
vážit každých bot které jsem měla.
Jediné boty, co mi zbyly, jsou ty, se kterými mě uložily do
rakve.
Gybonoviny 