Tolik věcí navíc dělám,
možná víc, než vážně stíhám.
Opravdu chci tolik věcí dělat?
Či se ničím víc nezahlcovat?
Nedaří se mi najít hranici,
která by mi včas řekla stop.
Jak mám vědět, kolik zvládnu věcí,
když nevím, kde je mých hranic strop?
Lidé mi říkají:
,,Páni, děláš toho hodně!"
A já se sebe ptám:
,,Ale zvládám toho hodně?"
Stojí mi to vůbec za to úsilí,
které vkládám do věcí, které nemusím?
Vlastně ani netuším.
Nevím, zda to ustojím…
Možná ztrácím sama sebe.
Ale vím vůbec, co ztrácím?
Když mám v hlavě takový pocit,
že ani nepoznala jsem sebe…
Však místo toho, co mě baví,
dělám tolik věcí navíc, co mi kradou čas.
Čas na věci co mě naplňují,
co bych chtěla aby naplňovaly mě zas.
Snad skoro každou věc jsem vyzkoušela
abych, co zajímá mě objevila.
Avšak pořád nemám ani tucha,
cítím se, jako bych vypouštěla ducha.
Stojí mi to vůbec za to, aktivní studentkou být?
Když místo pochvaly je na mě mířen smích?
A ty lidi, co se mi smějí,
opravdu mě za šprtku mají?
Za člověka bez života pokládají?
Nebo mi třeba něco jen závidí?
Tss, co by asi tak měli závidět?
Tu únavu, kterou nemohou vidět?
Věci navíc mě ale i tak baví,
je to ale dobré pro mé zdraví?
Příprava na ně spíš zabírá čas,
narozdíl od doby mého spánku občas.
K tomu všemu ještě navíc škola,
vysoké nároky mi pokládá.
Výborné známky musím mít,
jinak v sobě nebudu mít klid.
Jenže kdo je po mě chce?
Mám pocit, že já sama.
Ach, proč si to jen já dělám?
Proč si problémy přidávám?
Přes to, kolik toho zkouším,
co mi dává smysl, nevím.
Nevím, v čem chci dál pokračovat,
do čeho svůj čas investovat.
Myslím, že mé "povinnosti"
přebývají mé radosti.
Myslím, že je to ale jen v mé hlavě,
snad se toho pocitu zbavím hlavně…
Gybonoviny 