Savec

Dixie. Klíště ji bral do hospody vždy s sebou,
ale nikdy nevešla dovnitř, nespatřila záři pípy nebo teplo z krbu,
aspoň jí misku s vodou.

Čekala u průchodu, když půjdeš k hajzlu.
Měla zlatavou srst, krátkou, a smutný výraz hodný feny.
Vodítko oni dva neznali a vždy mu šmátrala po kapse kalhot, aby ji ještě něco dal.

Klíště ji našel v krabici mezi starejma hadrama u řeky pod topolama
cestou dlážděnou žulovejma kostkama.
Svíjela se zimou a on ji vzal pod bundu.
Od tý doby Dixie patřila k němu.

Chodili vždy tam někam, kde točili Rychtáře,
v pátek či v sobotu vyskytovalo se hodně hudebních fanoušků za zatáčkou tmy.
A i přesto znal Klíště všechny štamgasty.
Nosil tu pruhovanou čapku co Marley a dredy pod ní,
měl trochu vousů a kolem šedesáti.
Výraz neoblomný jasnosti a vysoký kožený boty s okovanou špičkou.

Klíště dával kouřový signály.
Vždy zvládnul čtyři za večer, prásky,
který pak promlouvaly skrze houbovitý váčky až do záhybů pěny mozku.
Ale byl na Dixie hodný i přes nestálost osobnosti.

Před hospodou parkovalo mnoho kol,
ještě víc prdelí parkovalo na židlích okolo dřevěnejch desek uvnitř.
Klíště stál u baru a Dixie za dveřmi v tom mírně osvětleném průchodu
čekala.

Jeho blatník zdobily pruhy na všechny strany,
tvořily větrník a dříve se leskly na rudým poli,
tam kam doplave tělo po proudu Labe.
Tak poznal jejich odkaz. Na vlnách sametu, když bortily se hradby Mordoru.

Vzhůru se vynášel národ: Třikrát hurá,
a bílej jezdec snil o žití v čistých zemí,
kde máchá mečem na všechny strany
a umývá temno v rauši bez hany.

Šel průchodem, kolem. Dixie viděla ten stín,
vrhla se na něj chráníc svého pána.
Rozcupovala ho na střípky bláta.
Nejdřív lejtka přes kalhoty,
potom ho srazila na dřevěný kostky,
a tam kde ústí krční tepny tryskala aorta
– pohladil ji.