Díky evropskému programu Erasmu+ jsem strávil tři měsíce v Rakousku. Během svého studijního pobytu jsem navštěvoval soukromé katolické gymnázium ve Welsu a mohl jsem pozorovat, jak zde probíhá výuka. Erasmus mi otevřel obzory a uvědomil jsem si, že tuzemské školství v mnoha ohledech zůstalo v dobách Starého Procházky.
Začíná běžná hodina chemie. Do třídy přichází náš urostlý chemikář v košili s dlouhými rukávy, kterou má asi z jedné čtvrtiny zastrčenou v upnutých džínách. Přivítá nás a hned nás uvádí do nového tématu, které nás čeká probrat v rámci redoxních reakcí – železo a ocel. Učitel nás ale do tématu jen stručně uvede a zadá nám samostatné projekty. Máme vypracovat plakát o jednom z aspektu výroby železa a oceli. Něco, co je v Rakousku zcela běžné, je v Čechách považováno za vrchol lenosti kantora, který se zadání jakékoliv samostatné práce dopustí. V čem je rakouské školství lepší než to české? A kdo zamrzl v habsburském mocnářství?
Rozdíly mezi českým a rakouským školským systémem se liší hlavně ve své skladbě a délce. Rakouská školačka nebo školák nastoupí v šesti letech do první třídy na čtyřletou základní školu. Po čtyřech letech jsou žáci nejnižšího vzdělávacího stupně přijati na střední školy na základě svých známek. Ti nejlepší se dostávají na gymnázia, děti s o trochu horším skóre nastupují na střední školy. Pokud nejsou děti na své vysněné gymnázium přijaté, skládají přijímací zkoušky. Na gymnáziu děti studují osm let až do maturity, střední škola končí po čtyřech letech. Děti ze středních škol se pak mohou rozhodnout, jestli budou pokračovat k maturitě na tzv. AHS-Oberstufe (z něm., Allgemein bildende Schule – Oberstufe, tedy vyšší stupeň gymnázia) nebo se vyučí a půjdou hned na pracovní trh.
Jak ale funguje samotná výuka? Žačky a žáci rakouských gymnázií jsou prvních pět let studia, tedy alternativě pro náš druhý stupeň, vedeni k všeobecnému přehledu. V jednotlivých předmětech se využívá výuky, které se dá přiřknout ten nechvalně proslulý přívlastek „projektová”. Žáci jsou vedeni k samostatnému myšlení a výklad zabírá spíše menší, ale stále znatelnou část hodiny. Z mé zkušenosti mohu říct, že například v dějepisu žáci mnohdy čtou úryvky z učebnice sami a pak je musejí před třídou vlastními slovy interpretovat. V hodinách během svého Erasmu jsem taky zažil více debat – například jsme se během zeměpisu bavili o dovozu jahod ze Španělska, který má negativní dopady na rakouské producenty.
Učí se tedy v Rakousku nějaká fakta? Ano, ale spíše v menší míře a vyučující se je svým žačkám a žákům spíše snaží vkládat do kontextů. Uvedu opět příklad chemie – když jsme probírali Haberboschovu syntézu amoniaku, pan učitel nám na příkladu enormního nárůstu lidské populace ukázal, že nebýt tohoto chemického procesu by dnes na zemi nežilo osm miliard lidí, protože by nikdy nebyly potraviny tak dostupné jako s její existencí. Je více než zajímavé, že právě od pana Strassera, vystudovaného učitele chemie a matematiky, jsem se dozvěděl, že díky syntéze amoniaku mohla propuknout první světová válka. Němci díky jejímu vynálezu mohli obejít britské embargo na dovoz nitrátů a tyto velmi důležité látky pro výrobu munice si vyrobili na domácí půdě.
Co si tohoto principu může vzít systém v Čechách? Myslím si, že nám mnohdy chybí právě tyto souvislosti, které se prolínají mezi předměty, které na první pohled pocházejí z jiné větve „oblasti zájmu člověka”, ale mohou se v lecčem protínat. Co ale naopak na českém systému oceňuji je to, že mě dokázal naučit alespoň základy moderních českých dějin, které jsou protkané hlavně komunismem. Během pobytu v Rakousku mi mnohdy přišlo, že Rakušanky a Rakušané do detailu nevědí, co se v naší zemi před rokem 1989 dělo a že kvůli nedostatku informací nám v mnohém nedokážou porozumět. Detailnější výuka o moderní historii svých sousedů s postkomunistickou minulostí, kteří jsou dnes zároveň blízkými partnery v rámci Evropské unie, je jednou z věcí, která by se podle mého názoru měla v rakouských učebních plánech upravit.
Na druhou stranu se domnívám, že jestli existují dva státy na světě, které se dokázaly alespoň částečně vypořádat se svou temnou minulostí skrz vzdělávání, je to právě Rakousko společně s Německem. Samozřejmě je řeč o holocaustu, který tyto dva středoevropské národy nechaly dopustit a dobře se ze svých činů poučili. Každá Rakušanka nebo Rakušan navštíví alespoň jednou v životě koncentrační tábor Mauthausen, aby na vlastní hrůzy viděli, co se v táboře odehrávalo a přispěli k tomu, aby se už nikdy nic podobného šoe nestalo.
Školství u našich jižních sousedek a sousedů se liší i tím, kdo spravuje jednotlivé typy škol. Univerzity společně s gymnázii a vyššími odbornými školami spadají přímo pod spolkové ministerstvo, kdežto základní, střední školy a střední odborná učiliště mají v gesci jednotlivé spolkové země. Toto zákonem stanovené rozdělení zajišťuje, že gymnaziální studium je v celém Rakousku zhruba na stejné úrovni, protože je řízeno přímo spolkovým ministerstvem. Jednotlivé spolkové země zase dokáží navázat lepší spolupráci mezi jednotlivými středními školami a lokálními podniky.
V České republice je vzdělávací systém naproti tomu atomizovaný. Za veškeré typy středních škol odpovídá 14 krajů. Stát tak nedokáže zajistit stejnou kvalitu gymnázií nebo středních škol v jednotlivých částech země, protože ne všechny kraje do oblasti školství, a zvláště do té všeobecné, investuje dostatek prostředků. Každoročně se tak v médiích objevují titulky o tom, že Středočeši „dobývají” pražské střední školy, protože jejich školy v Roztokách, Berouně, Benešově nebo Kralupech nedosahují takové kvality.
Myslím si, že pokud chceme zajistit kvalitní a dostupné vzdělání pro všechny, měli bychom se zaměřit na reformu našeho roztříštěného systému. Měli bychom kraje a obce motivovat k větším investicím a navyšování počtu míst na všeobecných oborech například skrz Rozpočtové určení daní. Znamenalo by to, že kraj, který se snaží své školství modernizovat, by dostal přidáno a naopak kraji, který se „nesnaží”, by prostředky ubyly.
Je tedy školský systém v zemi Alp, Sissi a řízků lepší? Ano, obzvláště ve své efektivitě a naložením s informacemi. České školství je stejně jako v kdysi společné rakousko-uherské monarchii založené na přísném přístupu, biflování faktů a frontální výuce. A byť se můžeme utěšovat, že jsme dříve byli „ekonomickým motorem Rakouska-Uherska”, ve školství jsme od rozpadu našeho společného soustátí bohužel zamrzli v čase. Sice na kvalitě našich škol má velký podíl komunismus, ale ten už tady skoro 40 let není. Myslím tedy, že už je nejvyšší čas vzít fény a nakost zmrzlé české školství rozmrazit a dát mu konečně „prioritu”, která se propírá snad před každými volbami.
Gybonoviny 